Americký novinář Hunter Stuart přijel do Izraele v létě 2015, aby o konfliktu mezi Izraelci a Palestinci referoval z první ruky. Po roce zjistil, že svůj pohled musí revidovat. Následující zpověď zveřejnil v listu Jerusalem Post. Přinášíme z ní podstatné pasáže.

Než jsem přijel do Jeruzaléma, měl jsem silně propalestinské názory, stejně jako většina lidí, které jsem znal. Vyrostl jsem v protestantské rodině v tichém, politicky korektním městečku Nové Anglie na severovýchodě USA. Skoro všichni kolem byli liberálové, kteří o sobě říkají, že podporují pluralitu, toleranci a rozmanitost. To v americkém kontextu znamená podporu práv homosexuálů, přístupu k potratům a omezení nošení zbraní. Nedílnou součástí těchto postojů je také přesvědčení, že Izrael nespravedlivě šikanuje Palestince, že je agresorem, který utlačuje chudáky vznešené Araby, kterým brutálně upírá svobodu.

„Jsem přesvědčen, že Izrael by se měl vzdát kontroly celého Pásma Gazy a většiny Západního břehu“, napsal jsem 11. 7. 2015 ze svého nového bydliště v jeruzalémské čtvrti Baka. „Okupace je projevem kolonialismu, který milionům Palestinců působí pouze utrpení, frustraci a zoufalství.“

Během prvních týdnů v Jeruzalémě jsem se neustále hádal se svými novými izraelskými známými, kteří mé názory většinou nesdíleli. Na rozdíl od klidné Nové Anglie si Izrael nemůže dovolit luxus vyhýbat se nepříjemným hovorům o politice. Mimo telavivskou bublinu je konflikt všudypřítomný, ovlivňuje skoro všechny aspekty života. Vyhnout se mu prostě nedá.

Při jednom takovém rozhovoru jsem získal dojem, že můj spolubydlící, americký Žid, si myslí, že všichni Palestinci jsou teroristi. Naštval jsem se: to přece nemůže říkat, vždyť teroristické útoky podporuje pouze malá menšina. Hned vytáhl svůj laptop, našel průzkum Pew Research z roku 2013 a ukázal na obrazovku. Viděl, jsem, že tazatelé se ptali tisíců respondentů z mnoha muslimských zemí, zda podporují sebevražedné útoky proti civilistům, pokud mají za účel „bránit islám před nepřáteli“.  Podle tohoto průzkumu 62% Palestinců bylo přesvědčeno, že teror proti civilnímu obyvatelstvu je za těchto okolností odůvodněný. A nejen to, palestinská území byla jediným místem islámského světa, kde teror podporovala většina obyvatelstva. Všude jinde to byla menšina, od Libanonu přes Egypt až po Pákistán a Malajsii. Nedal jsem se a hádali jsme se dál. Ale ta statistika mi nedala spát.

Asi měsíc nato, v říjnu 2015, se rozpoutala vlna palestinských teroristických útoků proti Židům. Skoro každý den nějaký rozčilený mladý palestinský muslim někoho pobodal nebo přejel autem. Hodně násilí se odehrávalo v Jeruzalémě, někdy jen pár kroků od našeho nového bytu, kam jsme se právě s manželkou přestěhovali.

Musím přiznat, že zpočátku jsem mnoho sympatií s Izraelci necítil. Spíš jsem k nim pociťoval nepřátelství. Měl jsem pocit, že oni jsou příčinou toho násilí. Chtělo se mi s nimi zatřást a říct jim: „Přestaňte okupovat Západní břeh, přestaňte s blokádou Gazy, a Palestinci vás přestanou zabíjet!“ Zdálo se mi to tak samozřejmé. Jak to, že Izraelci nechápou, že všechno to násilí je jen přirozenou, i když nepříjemnou reakcí na činy jejich vlády?

Teprve když se mě násilí osobně dotklo, začal jsem vnímat izraelskou stranu zřetelněji. Jednou jsem se vydal do východní části Jeruzaléma, do čtvrti Silwan, abych získal materiál pro článek. Jen co jsem se tam ocitl, palestinský teenager, mohlo mu být asi 13, na mě ukázal a zakřičel: „Jahúd!“, což v arabštině znamená „Žid“. Okamžitě se seběhla velká skupina mladíků, kteří se potulovali opodál. Běželi ke mne se zlověstným zábleskem v očích a křičeli: „Jahúd! Jahúd!“ Cítil jsem, jak mi buší srdce. Zavolal jsem na ně arabsky: „Ana miš jahúd! Ana miš jahúd!“ („nejsem Žid!“). Opakoval jsem to znovu a znovu. Ještě jsem jim arabsky řekl, že jsem americký novinář, který „miluje Palestinu“. To je uklidnilo, ale nikdy nezapomenu na ten pohled v jejich očích, když mě poprvé zahlédli. Později v Ammánu jsem se setkal s Palestincem, který v Silwanu vyrostl. Řekl mi: „Kdybys byl Žid, patrně by tě byli zabili.“

Toho dne jsem se ze Silwanu vrátil celý; jiní neměli takové štěstí. Po celém Izraeli pokračovaly útoky proti Židům. Můj postoj se začal pomalu měnit, patrně proto, že se mě násilí poprvé dotklo přímo. Začal jsem mít starost o manželku, když jde z práce. Pokaždé, když jsem dostal zprávu o novém útoku a nebyli jsme právě spolu, hned jsem jí poslal SMS, abych se přesvědčil, že je v pořádku.

Pak mi kamarád, starší izraelský Žid, který mě s manželkou pozval k sobě na večeři, vyprávěl, že minulý měsíc dva Palestinci v autobusu zabili jeho přítele. Dobře jsem si na ten incident pamatoval: nejen ze zpráv, ale protože jsem dělal rozhovor s rodinou jednoho z pachatelů. Rodina mi vyprávěla, jaký to byl nadějný mladý podnikatel, k činu ho ale prý donutilo každodenní pokořování způsobené okupací. Napsal jsem tehdy pro jordánský server Al Bawaba News článek, který vyjadřoval velké sympatie k vrahovi.

Psal jsem o útoku z nezúčastněného analytického úhlu pohledu novináře, který zastává názor, jaký většina médií chtěla slyšet: za palestinské násilí může Izrael. Když jsem ale zjistil, že jednou z obětí byl přítel mého přítele, moje myšlení se změnilo. Cítil jsem se strašně, že jsem veřejně oslavoval jednoho z vrahů. Zabitý se jmenoval Richard Lakin, pocházel z Nové Anglie jako já a učil ve škole v Jeruzalémě izraelské a palestinské děti angličtinu. Byl přesvědčen, že s Palestinci je možné uzavřít mír, a podle jeho syna „nikdy nechyběl na žádné mírové demonstraci.“

Naproti tomu jeho vrahové – kteří pocházeli ze středostavovské rodiny ve východním Jeruzalémě a byli na Palestince relativně dost bohatí ‒ dostali 20 000 šekelů, aby zaútočili onoho rána na městský autobus. Ještě po roce jsou vidět jejich portréty oslavující je jako mučedníky nalepené na ulicích východního Jeruzaléma. (Jeden z nich, 22letý Baha Aliyan, byl zabit na místě, druhý, 23letý Bilal Ranem, byl dopaden živý.)

Tento osobní dotek mě vedl k přehodnocování mého benevolentního postoje k palestinskému násilí. Liberálové, lidskoprávní organizace a média však nadále dávala vinu Izraeli za to, že je napadán. Například generální tajemník OSN Pan Ki-mun řekl v lednu 2016 ‒ když byly ulice v mé čtvrti potřísněné krví nevinných izraelských civilistů – že je „lidskou přirozeností reagovat na okupaci“. Já si ale myslím, že zabití člověka se nikdy nedá ospravedlnit, bez ohledu na to, jak těžká může být politická situace. Taková vyjádření mě rozhořčovala.

Stále více mě štval také způsob, jakým mezinárodní organizace a evropští vůdci kritizovali Izrael za jeho politiku „střílet a zabít.“ Když v jakékoli jiné zemi policie přistihne teroristu, jak vraždí, zastřelí ho na místě a lidskoprávní organizace ani nepípnou. Děje se to v Egyptě, Saúdské Arábii a Bangladéši; děje se to v Německu, Anglii, Francii a Španělsku, a zcela jistě také ve Spojených státech. Cožpak někdy Amnesty International obvinila Baracka Obamu, Angelu Merkelovou nebo Françoise Hollanda, když jejich policisté zabili teroristu? Nikdy. Ale s velkým důrazem odsuzuje Izrael.

Nedosti na tom. Začal jsem si všímat, jak se média nadprůměrně věnují zdůrazňování morálních nedostatků Izraele, zatímco jiné země se chovají nekonečně hanebněji. Například když Izrael v létě 2015 pohrozil, že odsune skupinu stanů palestinských zemědělců u vesnice Susija, psalo se o tom v mezinárodních médiích celé týdny. Rozhořčení liberálů neznalo mezí. Když však egyptský prezident za pomoci buldozérů a dynamitu ve jménu národní bezpečnosti zboural celou čtvrť na Sinaji, sotva si toho někdo všiml.

Kde se bere takový dvojí metr?

Dospěl jsem k názoru, že izraelsko-palestinský konflikt vyhovuje pojetí „pokrokově smýšlejících“ lidí v západní Evropě, USA a jinde. Vnímají jej jako případ, kdy bílí kolonisté mlátí chudáky domorodce z třetího světa. Snáze se rozhořčí, když vidí kolizi dvou radikálně odlišných civilizací, než když sledují, jak muslimští alavité zabíjejí muslimské sunity v Sýrii, protože pro západního pozorovatele je rozdíl mezi nimi příliš jemný na to, aby se dal stručně a výstižně popsat na facebooku.

Naneštěstí pro Izrael patří videa na sociálních sítích zobrazující, jak židovští vojáci střílejí slzným plynem na bouřící se muslimské Araby, k zábavě hollywoodské úrovně, která dokonale zapadá do liberálního příběhu utlačovaných muslimů a šikanujících izraelských Židů.

Líbí se mi touha liberálů podporovat utlačované. Chtějí být na správné straně dějin a mají dobré úmysly. Problém je, že jejich názory často nejsou v souladu s realitou. Realita je mnohem složitější, než může vyjádřit krátká reportáž ve večerních zprávách nebo dva odstavce na facebooku. Jeden kamarád mi nedávno řekl: „Důvod, proč je izraelsko-palestinský problém tak neřešitelný, je ten, že obě strany mají velký kus pravdy.“

Je škoda, že velmi málo lidí to vnímá. Jedno staré přísloví říká: „Chceš-li změnit něčí smýšlení, nejdřív se s ním spřátel.“ Přátelé, které jsem poznal v Izraeli, navždy změnili můj názor na tuto zemi a na potřebu Židů mít svou domovinu. Strávil jsem ale hodně času také cestováním po palestinských územích a poznával jsem Palestince. Byl jsem skoro šest týdnů v Nablusu, Ramalláhu a Hebronu, byl jsem dokonce i v Pásmu Gazy. Poznal jsem tam pozoruhodné lidi; zažil jsem štědrost a pohostinnost, jakou jsem nikde jinde nepoznal. Někteří z nich budou mými přáteli po zbytek mého života. Ale jejich názory na konflikt, na Izrael a obecně na Židy byly pro mě téměř bez výjimky neobyčejným zklamáním.

Především i ti nejvlídnější, nejvzdělanější a nejzámožnější Palestinci odmítají celý Izrael ‒ ne jen okupaci východního Jeruzaléma a Západního břehu. Dva státy je prostě nikdy neuspokojí ‒ oni se chtějí vrátit do svých původních domovů v Jaffě, Haifě a dalších městech, která jsou součástí Izraele od roku 1948. A chtějí, aby Izraelci, kteří tam dnes žijí, odešli. Téměř vůbec nemluví o koexistenci. Místo toho mluví o vyhnání, o tom, že si vezmou zpět „svou“ zemi. Tato neustávající touha vymazat Izrael z mapy je podle mě neproduktivní, vede do minulosti a Západ si musí dát velký pozor, aby tyto postoje nepodporoval.

Zadruhé, velké procento Palestinců, i těch vzdělaných a dobře situovaných, věří, že islámský terorismus je z větší části řízený západními vládami, které chtějí vytvořit negativní obraz muslimů. Ano, zní to absurdně. Je to konspirační teorie, která by byla k smíchu, kdybyste ji neslyšeli znovu a znovu. Ani nespočítám, kolik Palestinců mi tvrdilo, že útoky noži v posledních dvou letech byly falešné nebo že ISIS vytvořila CIA.

Například po střelbě v Paříži v listopadu 2015, kdy ISIS zabil na 150 lidí, má kolegyně, vzdělaná 27letá libanonsko-palestinská novinářka, jen tak mimochodem poznamenala, že tyto masakry „pravděpodobně“ spáchal Mossad. Byla novinářka jako já a čekal bych, že bude hledat pravdu, jakkoli by mohla být nepříjemná. Ona však nebyla ochotna uznat, že muslimové by mohli takový strašlivý útok vůbec spáchat. Naopak byla v rozporu s fakty ihned ochotna dát vinu izraelským špionům.

Obvykle když cestuji, snažím se lidem naslouchat a nevnucuji jim svůj názor. To je podle mě smysl cestování – poučit se z perspektivy toho druhého. Ale po několika týdnech cestování po Palestině už mi tyto konspirační teorie začaly lézt krkem. „Arabové musí taky za něco převzít odpovědnost,“ zakřičel jsem nakonec na jednoho ze svých přátel v Nablusu, když se už poněkolikáté snažil tvrdit, že muslimové nemají na islámském terorismu žádnou vinu. „Ne za všechno může Amerika.“ Zdálo se, že mého přítele překvapila má vehemence a už o tom přestal mluvit. Bylo vidět, že tyto nesmysly už pro mě překročily únosnou míru.

Znám řadu izraelských Židů, kteří jsou ochotni sdílet zemi s palestinskými muslimy, ale najít Palestince, který má stejný postoj, pro mě z nějakého důvodu bylo skoro nemožné. Řada Palestinců mi říkala, že nemají problém s Židy, pouze se sionisty. Jako by zapomněli na to, že Židé žili v Izraeli tisíce let. Velká většina si naopak myslí, že Židé přišli do Izraele teprve ve 20. století a že sem proto nepatří.

Nemám Palestincům za zlé, že chtějí autonomii nebo návrat do původních domovů. To je docela přirozené; vím, že bych chtěl totéž, kdyby se něco podobného přihodilo mé rodině. Ale pokud západní mocnosti nezačnou odsuzovat palestinské útoky proti Izraeli, konflikt se bude jen prohlubovat a na obou stranách bude nadále téct krev.

Vrátil jsem se teď do Chicaga, do liberální enklávy, kde většina lidí, včetně Židů, podporuje vznik palestinského státu. Já osobně už ale nejsem přesvědčen, že je to dobrý nápad. Jestliže Palestinci dostanou svůj stát na Západním břehu, kdo zaručí, že nezvolí Hamás, který usiluje o zničení Izraele? Přesně to se stalo v Gaze po volbách v roce 2006. Gaza je naštěstí izolovaná a tato geografická poloha spolu s izraelskou a egyptskou blokádou omezuje škody, které může Hamás napáchat. Ale Izrael jistě nechce, aby tato organizace ovládla Západní břeh a polovinu Jeruzaléma. To by pro něj byla sebevražda a od žádné země nemůžeme očekávat, že bude souhlasit s vlastním zničením.

Takže teď už nevím, co si mám myslet. Jsem mezi dvěma póly jednoho z nejvíce polarizovaných sporů na světě. Snad mohu alespoň říct, že jsem byl ochoten změnit názor. Kéž by takových lidí bylo víc.

Hunter Stuart, Jerusalem Post, přel.:- mk-; kráceno