Před sto lety byla podepsána tzv. Sykesova-Picotova dohoda. Francie a Anglie jako koloniální mocnosti si po první světové válce jejím prostřednictvím mezi sebou rozdělily Blízký východ a natrvalo Orient poznamenaly. Avšak státní uspořádání zanesené do mapy rukou západních diplomatů se dnes pod tlakem „arabského jara“ hroutí.
Vypuknutí první světové války v létě 1914 přivodilo konec osmanského panství trvajícího čtyři staletí. Mocná říše sultánů se kdysi rozpínala přes tři světadíly a ovládala Anatolii (Malou Asii), Arménskou vysočinu, Balkán, Sýrii, Mezopotámii, Arabský poloostrov, Egypt a velkou část severní Afriky. Západ přitom uždiboval ze sféry vlivu „nemocného muže na Bosporu“ již v průběhu 19. století. V roce 1830 dobyla Francie Alžírsko a roku 1881 Tunisko. Z Maroka se v roce 1912 stal protektorát a Itálie obsadila Libyi.
Pro evropské koloniální mocnosti byl lákavý především průsečík tří kontinentů, kde se protínají obchodní i strategické spojnice. V roce 1869 cestu do Indie a na Dálný východ zkrátil rozhodujícím způsobem Suezský kanál. Podobně podpořila Německá říše stavbu železnice z Cařihradu do Bagdádu a dále k Perskému zálivu. „Hidžázská dráha“ měla přivážet damašské poutníky do Mekky. Kromě těchto dopravních cest pošilhávali Evropané též po přírodních zdrojích, díky nimž znamenaly nekonečné arabské pouště zlatý důl.
Francie a Velká Británie rozvažovaly již před koncem první světové války, jak by se po zhroucení Osmanské říše mělo její obrovské území rozdělit. Mezi listopadem 1915 a březnem 1916 vypracovali diplomaté sir Mark Sykes a François Georges-Picot dohodu, jež byla 16. května 1916 ve formě dopisu britského ministra zahraničí sira Edwarda Greye francouzskému velvyslanci v Londýně Paulu Cambonovi podepsána jako „Maloasijská dohoda“.
Na mapě o velikosti přibližně čtverečního metru si oba diplomaté rozdělili Přední východ jediným tahem pera. Podle Sykese měla tato čára vést „od e v Acre po poslední k v Kirkúku“, tedy od posledního písmene v názvu města Akko (Acre) na východním pobřeží Středozemního moře po poslední písmeno v názvu města Kirkúk v Kurdistánu. Nakonec čáru táhli od Mosulu k Haifě. Modrá barva území na sever od této linie vyznačovala sféru vlivu Francie, červené území jižně sféru vlivu Velké Británie.
Návrh smlouvy počítal pro poválečné uspořádání po předpokládaném vítězství nad Osmanskou říší se zřízením „arabského státu či konfederace arabských států na územích A a B pod svrchovaností některého arabského náčelníka“. Jako součást tohoto arabského státu se výslovně uváděla města Homs, Hamá, Damašek a Aleppo.
Zároveň si každá z koloniálních mocností svou oblast vlivu pojistila. Velká Británie měla dostat pás pobřeží mezi Středozemním mořem a Jordánem, jih Iráku a v Galileji přístupové cesty k přístavním městům Akko a Haifa. Pro Brity byly nejdůležitější přístupové cesty k Perskému zálivu a Středozemí, dále zásobování Haify vodou z Mezopotámie a konečně železniční spojení mezi Malou Asií a Perským zálivem. Francie si zabezpečila jihovýchod Turecka, Sýrii, Libanon a severní Irák.
Ruské carství, jež bylo vedle Spojeného království Velké Británie a Irska a Třetí francouzské republiky dalším členem takzvané Trojdohody, pro sebe požadovalo Arménii, spojovací cesty mezi Černým a Středozemním mořem a nadvládu nad pravoslavnými posvátnými místy v Palestině.
Po Říjnové revoluci označily západní mocnosti nároky Ruska za neplatné. Bolševici na to reagovali 23. listopadu 1917 zveřejněním dosud tajné dohody v listech Izvestija a Pravda, čímž chtěli oprávněnost svých nároků dokázat. 26. listopadu přinesl britský Manchester Guardian zprávu, že mají Francii připadnout Alsasko-Lotrinsko, zalesněné plochy na levém břehu Rýna a železnorudné a uhelné těžební oblasti, a zveřejnil také požadavek bolševického Ruska usilujícího o získání Cařihradu a přístupu od Černého ke Středozemnímu moři. „Britové byli v šoku, Arabové uraženi, jedině Turci se radovali,“ komentoval události později britský novinář Peter Mansfield.
Mark Sykes a François Georges-Picot dělili Orient velice nepřesně, překotně a svévolně. Vše se dělo uprostřed první světové války v ovzduší vzájemné nedůvěry. Pravděpodobně si sami nebyli jisti, zda se dohoda vůbec někdy zrealizuje.
Překážku znamenaly nejen hluboké rozdíly mezi Velkou Británií a Francií způsobené strategickými, hospodářskými i náboženskými zájmy, nýbrž i nejednota uvnitř Británie samé. Na jaře 1917 se například Sykes při cestě po Blízkém východě setkal s představiteli sionistického vedení a vyjádřil přitom nároky na „britskou Palestinu“. Jeho iniciativa současně naprosto neodpovídala představám anglického ministra zahraničí a nakonec vedla k arabskému povstání, které podporoval anglický důstojník Thomas Edward Lawrence, známý jako „Lawrence z Arábie“. 2. listopadu téhož roku došlo k podpisu slavné Balfourovy deklarace, prvního oficiálního uznání židovských nároků na domovinu v Palestině.
Sykesova-Picotova dohoda ponechávala vítězným mocnostem první světové války na vůli, jak v rámci svých oblastí vlivu vytyčí další hranice. Toto rozhodnutí určovalo hranice Iráku a Sýrie až do současnosti. Neodpovídalo ovšem nikdy realitě. Zeměpisné poměry ani obyvatelé projednávaných území v ní nehráli žádnou roli. Naprosto ignorovalo demografická, sociokulturní či náboženská hlediska.
Arabské kmeny tak byly místně rozděleny a ocitly se na opačných stranách hranic jednotlivých států. Mnoho beduínů jakoukoli ústřední vládu striktně odmítlo. Z tohoto důvodu se o mnoho let později dožadovala v Sýrii alavitská menšina nadvlády nad sunnitskou většinou a v Iráku sunnitská menšina nad většinou tvořenou šíity.
Budoucnost domorodého obyvatelstva nebyla Západem brána v potaz. S místními představiteli se nikdy nikdo vážně neradil. Britové sice povolali za příslib odměny beduínské kmeny do boje proti Osmanům, avšak slib nedodrželi. Všechno, čím byli povinováni Židům, Kurdům i Arabům, jednoduše nesplnili. Rozporné a do značné míry neslučitelné sliby, jimiž se Britové zavázali náboženským a etnickým menšinám i spojencům, způsobily, že nakonec nikdo nebyl spokojen. Všichni dotčení byli zklamáni a frustrováni. Sionisté se zděsili, když se pouhé tři týdny po příslibu v Balfourově deklaraci museli seznámit s obsahem Sykesovy-Picotovy dohody.
Arabové viděli v této dohodě zradu závazků, jež na sebe před mekkánským šarífem Husajnem ibn Alím vzal vysoký komisař v Egyptě Henry McMahon. Přislíbil Husajnovi veleříši, zahrnující Arábii, Transjordánsko, Irák a části Sýrie. Zároveň si Britové během první světové války představovali, že Balfourovou deklarací donutí Židy k financování svého válečného úsilí. Naopak v době, když už měli mandát a potřebovali v něm obnovit klid mezi Araby, zaujali vůči židovskému národu nejednoznačný a nezřídka nepřátelský postoj. Projevem rezervovanosti se staly například takzvané „bílé knihy“, značně omezující přistěhovalectví Židů do Palestiny.
25. dubna 1920 byl na konferenci v San Remu ustaven francouzský mandát v Sýrii a Libanonu, zatímco Anglie obdržela jako mandátní území Palestinu, Irák a Transjordánsko. 24. července přitáhl do Damašku francouzský generál Henri Gouraud a vyhnal emíra Fajsala, který se tam prohlásil králem. Britové Fajsalovi, synu mekkánského šarífa, nabídli irácký trůn. Tímto způsobem ovládala Velká Británie Irák až do roku 1932 a Francouzi Sýrii a Libanon do roku 1946. V květnu 1948 se Angličané stáhli z Palestiny.
Izraelsko-arabský konflikt, jak jej známe dnes, poznamenala rozhodujícím způsobem právě Sykesova-Picotova dohoda. Izraelští historikové označují britskou blízkovýchodní politiku po první světové válce jako „nekoherentní a rozpornou“. Vytýkají Angličanům, že neprovedli důkladnou analýzu aktuálního a možného budoucího vývoje oblasti. V roce 2002 přiznal britský ministr zahraničí Jack Straw, že problémy, jimiž se musí zabývat, jsou důsledkem koloniální minulosti jeho země.
Sto let po podpisu tajné dohody mezi Sykesem a Picotem znamená z politického hlediska Blízký východ stále sud střelného prachu a jeviště válečných konfliktů. „Sykes-Picot“ se stalo okřídleným pojmem pro dvojakost a nespolehlivost ve vztahu k národům Orientu. Eugene Rogan z Oxfordské univerzity konstatuje: „Je to historie, kterou arabské národy nikdy nezapomenou, neboť vyústila v problémy, s nimiž se dodnes musejí potýkat.“ Uspořádání, které nastalo po první světové válce, zanechalo v Arabech podle jeho názoru hlubokou nedůvěru vůči velmocenské politice Západu a náklonnost k rozmanitým konspiračním teoriím jako příčině neštěstí arabských národů.
V listopadu 2015 prohlásila v egyptské televizi jedna novinářka o politickém úsilí Západu v arabském světě: „Je to Sykes-Picot číslo dvě: první nám darovala stát Izrael a druhá nám přinese stát židovský.“ Abú Bakr al-Bagdádí, samozvaný chalífa takzvaného Islámského státu (IS), prohlásil výslovně za cíl svého hnutí zničení Sykesovy-Picotovy dohody. Bojovníci IS, kteří v létě roku 2014 na amerických terénních vozidlech „Humvee“ prolomili pod černými vlajkami Islámského státu pouštní hranice mezi Irákem a Sýrií, nejenže vyhlásili nadnárodní chalífát, ale oslavovali také „smrt Sykesovy-Picotovy dohody“.
Izrael bedlivě sleduje vývoj ve svém bezprostředním okolí. Celé území Blízkého východu se proměňuje - politicky, společensky, nábožensky, etnicky, hospodářsky i vojensky. Izraelci si všimli, že moc v jejich sousedství si podrželi dávní monarchové - jordánský král Abdalláh II. je prapravnukem mekkánského šarífa Husajna ibn Alího. Hroutí se všechny umělé konstrukce, které importovali cizinci. Zatímco mizí hranice, které do mapy severní Afriky a Blízkého východu vmalovala Evropa, a státní autority od Sahary až po Mezopotámii kolabují, lidé se rozpomínají na svou tradiční identitu, příslušnost k jednotlivým kmenům i na své náboženství. Mocenské vakuum vyplňují extrémisté a náboženští fanatici, milióny lidí jsou na útěku.
© Johannes Gerloff
Překlad: Ivana Kultová
www.wilberforce.cz