David Parsons
Nastal čas, aby národy napravily historickou nespravedlnost, oficiálně uznaly Jeruzalém jako hlavní město Izraele a na doklad toho tam přestěhovaly svá velvyslanectví. Slib nového amerického prezidenta Donalda Trumpa v tomto smyslu možná u některých vládců vzbudí nevoli, ale rok 2017 je vhodný k tomu, aby tento krok, který měl nastat už dávno, byl uskutečněn. Právě letos v červnu si připomínáme padesáté výročí sjednocení Jeruzaléma pod izraelskou suverenitu.
Stát Izrael prohlásil Jeruzalém za své hlavní město v roce 1950. Umístil do něj své hlavní vládní úřady včetně sídla parlamentu, prezidenta, ministerského předsedy a nejvyššího soudu. A to přesto, že západní, židovská část Jeruzaléma byla v té době obklíčena nepřátelskými arabskými vojsky. Toto rozhodnutí bylo odrazem hlubokého duchovního, historického a kulturního významu, který židovský národ Jeruzalému přikládá.
Od té doby už po sedm desetiletí mezinárodní společenství de facto Jeruzalém jako izraelské hlavní město uznává, neboť všechny oficiální návštěvy hlav států a vlád přijíždějí jednat se svými izraelskými protějšky do Jeruzaléma. Byli mezi nimi i arabští vůdci jako egyptský prezident Anwar Sadat, který na své historické mírové misi přicestoval do Jeruzaléma, nikoli do Tel Avivu. Stejně palestinští vůdci Jásir Arafat a Mahmúd Abbás jednali s izraelskými představiteli v Jeruzalémě.
Mezinárodní společenství nicméně odmítá uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele de iure, a jednotlivé státy mají svá velvyslanectví namísto toho v Tel Avivu. Z hlediska Spojených států se jedná o velkou anomálii, neboť Izrael je jediným demokratickým spojencem, u něhož USA neumístily své velvyslanectví do města, které si hostitelská země jako své hlavní město zvolila. Spojené státy dokonce nikdy neuznaly západní Jeruzalém za součást židovského státu.
Tato nespravedlnost má svůj původ v plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, který předpokládal rozdělení Mandátní Palestiny na židovský a arabský stát s tím, že Jeruzalém má být vyčleněn jako corpus separatum, území se zvláštním statusem pod mezinárodním dohledem. Toto rozhodnutí OSN „zmezinárodnit“ město odráželo jisté koloniální postoje k novému židovskému státu. Mnozí křesťanští a muslimští vůdci navíc nechtěli, aby se jejich svatá místa v Jeruzalémě dostala pod kontrolu Židů. I tak se však často zapomíná, že původní plán OSN předpokládal, že do deseti let se uskuteční referendum, v němž si místní obyvatelé sami zvolí, kam chtějí patřit. Mezinárodní status Jeruzaléma byl tedy myšlen pouze jako dočasné opatření a židovská většina obyvatelstva by brzy zajistila, že se nakonec stane součástí Izraele. Nicméně americký prezident Harry Truman myšlenku mezinárodního statusu přijal za svou a nastavil tak směr americké politiky vůči Jeruzalému na dlouhá léta. Dnes navíc z Evropské unie zaznívají hlasy, které stále znovu prosazují zmezinárodnění města, přestože tato idea je již dávno nefunkční a odmítají ji všichni hlavní místní aktéři.
Od sjednocení města v červnu 1967 trvá úsilí upřít Izraeli a židovskému národu jeho právoplatnou roli v Jeruzalémě. Slouží k tomu nejrůznější záminky. V posledních desetiletích se Spojené státy připojily k mezinárodnímu společenství a zdůrazňují potřebu neutrality, aby nebyl předjímán výsledek mírových rozhovorů o postavení města mezi Izraelem a Palestinci. Tento argument je však nepoctivý, protože mnohé státy, včetně USA, vysílají své diplomatické zástupce pro Palestince do Jeruzaléma, zatímco jejich kolegové pro Izrael sedí v Tel Avivu.
Raba bezpečnosti OSN navíc koncem minulého roku přijala rezoluci, která je v křiklavém rozporu s vyváženým přístupem, po kterém se volá. Rezoluce č. 2334 prohlásila Východní Jeruzalém za „okupované palestinské území“ a rozhodla, že izraelská činnost v něm je „flagrantním porušením mezinárodního práva“. OSN se tedy sama rozhodla předjímat výsledky rozhovorů o budoucnosti Jeruzaléma. Tento diplomatický nesmysl by měl být co nejrychleji napraven.
A tak zbývá poslední výmluva, která brání tomu, aby státy přemístily svá velvyslanectví do Jeruzaléma. Je to strach z násilné reakce arabských a islámských států. Tento postoj se odráží ve způsobu, jakým američtí prezidenti od roku 1995 každých šest měsíců podepisují výjimku umožněnou zákonem o přesunutí amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, která povoluje odložení tohoto kroku z důvodu národní bezpečnosti. Taková politika není založena na principech, férovosti ani historické pravdě, nýbrž výlučně na obavách z možné reakce. Palestinci tak de facto uplatňují veto nad americkou zahraniční politikou.
Nastal čas, aby tento stav byl konečně napraven a Spojené státy uznaly Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Rozhodný postoj Trumpovy vlády by nejen odstranil diplomatickou skvrnu na americkém štítě, ale vyslal by také signál celému světu, že Amerika stojí po boku svých spojenců a že pokrok a mír v regionu již nebude podvazován strachem.
Bude-li americké velvyslanectví přesunuto do západního Jeruzaléma, jistě to mírovým rozhovorům neuškodí. Všichni vědí, že tato část města zůstane součástí Izraele při jakémkoli konečném uspořádání. Nikdo ani vážně neuvažuje o návratu ponurých časů z doby 1948 až 1967, kdy bylo město násilně rozdělené. A Izrael dokáže najít způsob, jak sdílet otevřený a sjednocený Jeruzalém s Palestinci.
Jeruzalém musí nepochybně zůstat otevřený pro všechny věřící. Řádnými správci tohoto města by však měli být Židé. Křesťané i muslimové jim mohou důvěřovat, že budou tuto roli plnit řádně, neboť přímo v hebrejské Bibli je požadavek, aby toto město sloužilo jako „dům modlitby pro všechny národy“ (Iz 56:7). Izrael zaručil svobodu vyznání již ve svém prohlášení nezávislosti a hlásí se k závazku udržovat status quo, pokud jde o svatá místa. Je skutečností, že ze všech vládců, kteří v průběhu staletí Jeruzalému vládli, Izrael nejlépe zajišťuje svobodný přístup ke svatým místům a svobodu vyznání pro všechny.
Někteří muslimští extremisté mohou zuřit a hrozit násilím, ale jejich varování, že rozhodnutí o Jeruzalému přinese chaos a destrukci, bychom neměli brát příliš vážně. Jeruzalém zůstane citlivým tématem, ale americká vláda má v letošním roce výjimečnou příležitost postavit se do čela skupiny demokratických, svobodymilovných zemí a přivést je zpět do Jeruzaléma. Takový kolektivní návrat by do značné míry uklidnil napětí v celém regionu.
David Parsons je vicepresident a hlavní mluvčí ICEJ. Je autorem původního návrhu zákona a přestěhování amerického velvyslanectví do Jeruzaléma (Jerusalem Embassy Act) z roku 1995.