Jeruzalémské jubileum
Nastal čas projevit Sionu přízeň
David Parsons
Dnes, po padesáti letech, je pro nás jen těžko představitelné, jak bolestné bylo rozdělení Jeruzaléma v letech 1948 až 1967. Dnešní hlavní město Izraele je plné života. Ale pamětníci by mohli vyprávět, jak obtížný byl život v tomto městě během oněch devatenácti let, kdy bylo rozděleno vejpůl mezi Izrael a Jordánsko.
Místním židovským obyvatelům se v roce 1948 jistě ulevilo, když skončila blokáda západní části města díky příjezdu konvojů se zásobami, které se dostaly do města novou trasou, takzvanou „Barmskou silnicí“ (Burma Road). Nicméně po skončení války o nezávislost zůstalo město na dvě desetiletí ze tří stran obklíčeno arabskými vojsky a se zbytkem země je spojoval pouze úzký koridor vedoucí jeruzalémskými kopci. Nebezpečí ostřelování arabskými snajpry z hradeb Starého Města bylo neustále přítomné. Arabské dělostřelecké baterie byly rozmístěny na výhodných pozicích na vrcholcích kopců východně od Starého Města, které jim umožňovaly výborný výhled do židovské části. Mnohé domy a obchody měly trvale zabedněná okna, v některých čtvrtích platil po setmění zákaz vycházení.
Avšak nejtěžší pro židovské obyvatele bylo, že jim byl znemožněn přístup do Starého Města a k Západní zdi. Židovská čtvrť Starého Města byla v roce 1948 násilím vyklizena, hroby znesvěceny a synagogy zničeny. Arabové postavili před Západní zdí shluk chatrčí z vlnitého plechu. Země nikoho na pomezí obou částí rozděleného města byla poseta bunkry, betonovými zdmi, minovými poli a ploty z ostnatého drátu. Město bylo doslova rozpolceno, hlavní Jaffská třída končila jako slepá ulice.
Ani starým křesťanským komunitám se pod jordánskou vládou nevedlo dobře. Staré Město a Betlém byly křesťanským poutníkům otevřeny pouze o Vánocích a Velikonocích. Křesťanům bylo zakázáno nabývat majetek a církevní školy byly nuceny vyučovat Korán. V důsledku represí opustila východní Jeruzalém v době jordánské okupace polovina z původních 25 tisíc arabských křesťanů.
Pak přišla Šestidenní válka, kdy se izraelským vojskům podařilo dosáhnout překvapivého a rychlého vítězství nad pěti arabskými armádami a osvobodit milovaný Jeruzalém. Po dvou desetiletích úpadku, izolace a rozdělení mohlo sjednocené město opět růst a prosperovat.
Letos slaví Izraelci padesáté výročí znovusjednocení města. Tyto nezapomenutelné chvíle byly navždy zachyceny v písni Naomi Šemer Jeruzalém ze zlata (Jerušalajim šel zahav), která byla napsána právě v roce 1967 a stala se neoficiální izraelskou hymnou.
Letos se slaví ještě další kulaté výročí: je tomu právě sto let, kdy britský generál Edmund Allenby osvobodil toto město od jiných muslimských vládců, osmanských Turků. Tato dvě padesátiletá výročí v moderních dějinách Jeruzaléma připomínají biblický cyklus milostivého léta, které se opakuje každých padesát let.
Bible podrobně popisuje, jakým způsobem se má toto milostivé léto slavit. Ve starověkém Izraeli měli být v tomto roce všichni osvobozeni od svých závazků a dluhů a měli se vrátit ke svému dědictví. V 25. kapitole Třetí Mojžíšovy čteme, že veškerá půda se měla vrátit původním vlastníkům.
Z historie víme, že Izrael většinou tato biblická ustanovení nedodržoval. Nyní se však zdá, jako by sám Bůh pracoval v padesátiletých cyklech. Před sto lety byl Jeruzalém dramaticky osvobozen a před padesáti lety zažil podobně dramatické sjednocení. Co nás asi čeká v letošním roce? Bůh pomalu, ale jistě zatlačuje do pozadí pohanské národy, které po dva tisíce let vládly nad Jeruzalémem, a navrací toto dědictví do židovských rukou. Součástí tohoto dědictví je, aby byl Jeruzalém „domem modlitby pro všechny národy“ (Iz 56:7, Lk 19:46).
Důležitou biblickou pasáží je v tomto ohledu Žalm 102, který mimo jiné ohlašuje čas smilovat se nad Sionem (v. 14). V sedmnáctém verši žalmista vyhlašuje: „Hospodin vybuduje Sion, ukáže se ve své slávě“. Dále (v. 19) je nám řečeno, že to bylo napsáno pro „budoucí pokolení“. V hebrejském originále stojí dor acharon, což se dá přeložit jako „poslední pokolení“. Tento žalm jasně předpovídá obnovení Izraele v posledních dnech, a konkrétně návrat Židů do Jeruzaléma.
Slovo Sion se v Bibli vyskytuje asi 170krát a obecně označuje město Jeruzalém. Hebrejské slovo cion (צִיּוֹן) však znamená „spálené místo“, čímž odkazuje k hoře Sionu, kde stál Chrám a kde byl umístěn obětní oltář. Toto město a tento kopec jsou od první zmínky v Bibli (Genesis 14:18 a 22:2) vždy spojeny s Božím plánem vykoupení lidstva. Hospodin právě na tomto místě nechal spočinout svou šechinu, Boží přítomnost, a zde také Ježíš položil život jako výkupné za hřích.
Dnes Hospodin opět buduje Sion a má na mysli vykoupeni lidstva. Používá k tomu židovský národ, který je v Písmu nazýván „staviteli“ Jeruzaléma. Odkazy na toto téma najdeme v knihách Ezdráše a Nehemiáše i ve známém verši Žalmu 118:22. Podobně Žalm 147:2 praví, že „Hospodin buduje Jeruzalém a shromažďuje rozehnané z Izraele“. Pro toto dílo Hospodin „horlí velkou horlivostí“ (Zach 1:14, 8:2).
Víme, že nakonec „ze Sionu přijde vysvoboditel, odvrátí od Jákoba bezbožnost“ (Řím 11:26; viz též Žalm 14:7, Žalm 53:7 a Iz 59:20,21). Právě na místě, kde kdysi Mesiáše odmítli, jej tedy nakonec přijmou jako Krále.
Není divu, proč se o osud Jeruzaléma vede tak intenzivní diplomatická bitva. V jádru je to však boj duchovní povahy. Nový americký prezident Donald Trump vyslovil přání přestěhovat americké velvyslanectví z Tel Avivu do izraelského hlavního města. Mnozí arabští a islámští představitelé hrozí násilnou reakcí. Ale v takovém jubilejním roce jako je tento se můžeme modlit za Boží přízeň, aby se celé město vrátilo svým původním vlastníkům a otevřela se cesta k naplnění Božích záměrů.
David Parsons je viceprezidentem a hlavním mluvčím ICEJ; přel.: -mk-