Rozhovor s Amirem Weissbrodem

Chci do našich vztahů investovat

Rozhovor s Amirem Weissbrodem

Jeho excelence Amir Weissbrod působí jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Státu Izrael v České republice od 13. října 2025, kdy předal prezidentu republiky Petru Pavlovi své pověřovací listiny. Při příležitosti nástupu do funkce poskytl redakci Slova z Jeruzaléma exklusivní rozhovor.

Pane velvyslanče, mohl byste se našim čtenářům na úvod představit?

Jmenuji se Amir Weissbrod, je mi 57 let, celý život žiju v Jeruzalémě. Máme tři děti, má manželka Rachel pracuje v hi-tech oboru, mou specializací na ministerstvu zahraničí je hlavně arabský svět a OSN. Sloužil jsem jako velvyslanec v Jordánsku, dále v Maroku, při misi OSN v New Yorku a naposled jsem působil jako zástupce generálního ředitele pro OSN na ministerstvu zahraničí.

Proč jste teď zvolil Českou republiku?

Když jsem byl mladý, hodně jsem slyšel o Masarykovi, o československé vojenské pomoci, znám řadu českých umělců a sportovců, zkrátka bylo to místo, které mě zajímalo. Svou roli sehrály také zvláštní vztahy mezi našimi zeměmi. Myslím si, že velvyslanec ve středně velké zemi, jakou je Česká republika, může hodně vykonat, a já chci do toho vztahu investovat, proto jsem se rozhodl přijet.

Máte v této části světa rodinné kořeny?

Ve střední Evropě přímo ne, spíš na východě. Můj otec pocházel z Polska, matka je z Bulharska. Rozhodl jsem se ale, že se naučím česky. Je pro mě velmi důležité mluvit jazykem dané země, protože jazyk představuje kulturu. Váš jazyk je krásný, jen mám trochu potíže s gramatikou, těch vašich sedm pádů... Ale líbí se mi slovní zásoba, věřím, že do roka budu dobře rozumět. Na mluvení si dávám dva roky.

S jakými očekáváními přicházíte, čeho byste rád dosáhl?

Máme už velmi dobré politické a bezpečnostní vztahy, ty by měly pokračovat. Pro sebe vidím tři hlavní cíle: zaprvé, intenzivně pracovat s mladou generací, protože naše dobré vztahy nemůžeme považovat za samozřejmost, musíme do nich investovat. Plánuji hodně delegací, výměn studentů a podobně.

Zadruhé, můžeme posílit hospodářské vztahy. Zejména teď po válce si mnoho Izraelců uvědomuje důležitost zemí jako je Česká republika, Maďarsko a další. Mnohé firmy uvažují, že se z jiných míst v Evropě přesunou sem, takže tady vidím příležitost. Také izraelská turistika roste, v letošním roce o 60 %, ale může růst ještě víc. Dnes turisté jezdí hlavně do Prahy, ale je tady velký potenciál i v jiných městech.

A zatřetí, rozvíjet vztahy na akademické úrovni. Spolupráce existuje, ale myslím si, že ji můžeme rozšířit.

První tři měsíce naslouchám a učím se a v příštím roce, až lépe pochopím zdejší prostředí, budu konkrétnější, co se týče mých plánů.

S jakým přijetím mezi lidmi obecně se setkáváte?

Lidé tady mají rozhodně velké sympatie k Izraeli. Poté, co jsem působil v OSN, si asi umíte představit ten rozdíl. Je tedy základní empatie, máme zvláštní vztahy, ale musíme na tom dál pracovat. Zdá se mi, že vztahy mezi Židy a ostatním obyvatelstvem tady jsou dobré, Židé jsou součástí struktury zdejší společnosti, její kultury. Máme mnoho společných historických bodů, od návštěvy T. G. Masaryka, přes vojenskou pomoc a mnoho dalších.

Vnímám velký rozdíl mezi realitou v Izraeli a mediálním obrazem. Co se s tím dá dělat?

Lidé potřebují přijet do Izraele a vidět jej na vlastní oči, protože jen tak mohou porozumět tamní realitě. Poznat, že jsme docela normální země, řekl bych, že velmi dynamická. Zažít něco na vlastní kůži je jiné než si o tom jen číst online. Říkám to i vlastním dětem, že potřebují vidět věci na vlastní oči, nejen na sociálních sítích. Dobrou cestou je organizovat výměnné pobyty, aby se co nejvíc lidí mohlo vzájemně poznávat.

Pracoval jste se zeměmi jako je Sýrie a Libanon. Vidíte v současné době šanci na průlom na Blízkém východě?

Sýrie: teď je příležitost dosáhnout se Sýrií bezpečnostní dohody. Nemyslím si, že to bude hned plná mírová dohoda, musíme sledovat, jak se pan Šaraa bude projevovat. Ale máme řadu společných zájmů, nechceme další íránské intervence v regionu. Ano, musíme zjistit, jak se tento režim bude chovat. Vyjádřil bych to rčením „důvěřuj, ale prověřuj“. To je náš postoj, ale věřím, že k nějaké dohodě dospějeme.

Libanon: nevím, co říci. Na jedné straně je v Libanonu hodně lidí, kteří chtějí jinou realitu, ale musí udělat určitá obtížná rozhodnutí týkající se zbraní Hizballáhu. Izrael Hizballáh oslabil, ale pokud teď Libanonci nevezmou věci do svých rukou, ta šance se může vytratit. Chápu, oni mají svou historii, zažili občanskou válku, mají obavy, ale konec konců je to jejich volba. Izrael je odhodlán nedopustit, aby se Hizballáh znovu vyzbrojil, takže jsme ochotni dát tomu šanci, ale pokud Libanon nebude jednat rychle, ztratí to spád a později bude vše mnohem komplikovanější.

A ostatní země?

Na širším Blízkém východě teď máme šanci vrátit se k Abrahamovským dohodám, o to se snaží prezident Trump a další, pracuje se na tom otevřeně i za zavřenými dveřmi. Možná bude ten proces postupný, jednotlivé kroky, spíše než hned plná dohoda. Ale vidím potenciál. Na druhé straně jsou na Blízkém východě rivalové jako Írán, Hizballáh nebo Hamás, kteří rozhodně nebudou sedět se založenýma rukama a mají sílu ten proces narušit. V Izraeli vyšla kniha s názvem „Opsimist“, tedy kombinace optimisty a pesimisty. Já bych řekl, že Izraelci jsou spíše „oprealisté“ – jsme optimističtí, ale realističtí. 7. říjen nám přinesl řadu důležitých poučení. Jsme ochotni dát šanci, ale někdy musíme použít sílu. Mír na Blízkém východě přichází často po velkých válkách.

Jak vidíte situaci Izraele dnes, po dvou letech války?

Dnes je naše situace mnohem lepší než na začátku. Začátek byl velmi těžký, bylo to velké selhání. Měli jsme řadu nesprávných představ, dovolili jsme teroristům kolem nás, aby se vyzbrojili, a mysleli jsme si, že budeme schopni vyhnout se velkým válkám. Podcenili jsme jejich ideologii a úmysl dělat tak strašlivé věci, jaké spáchal Hamás. Teď je to mnohem lepší, podařilo se nám oslabit íránskou osu i Írán samotný, Hizballáh ztratil 70 % své vojenské kapacity, Hamás přišel o mnoho velitelů, podařilo se nám vrátit nazpět íránský jaderný program. Ale tito lidé nesedí nečinně, snaží se opět vyzbrojit. Naše odstrašení je účinnější, ale musíme je na jedné straně neustále udržovat a na druhé straně podporovat mírový proces, zvláště s arabskými zeměmi, které s námi sdílejí podobné zájmy.

Ale pověst Izraele v některých dříve přátelských zemích utrpěla.

To je pravda, ale myslím, že na druhé straně jsou stále země, které více rozumějí složitosti naší situace. Postoj v některých zemích je částečně dán jejich vnitropolitickou situací, některé země žijí v určitých iluzích, co se dá nebo nedá udělat. Neexistují rychlá řešení. Když mluví o uznání palestinského státu – co to je, palestinský stát? PA nedokáže ovládat ani své vlastní území, nadále financuje teroristy, nezměnili učebnice. Myslím si proto, že moudřejší by byl postupný a opatrnější postup. Ale máme pořád dost přátel, kteří nám lépe rozumějí. Teď po válce je šance, že mnohé vztahy se zase napraví. Mnohé vlády chápou, že by měly zvolit realističtější přístup.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů v České republice.

Ptal se Mojmir Kallus