Také letos se uskutečnil tradiční Pochod živých z Osvětimi do Birkenau, jehož se zúčastnilo na 10 tisíc mladých lidí z celého světa, 40 procent z nich nežidovského původu. Pochod byl založen v roce 1988 s cílem podpořit vzdělávání o holocaustu a dát studentům příležitost získat návštěvou autentických míst emocionální zkušenost, která má potenciál proměnit jejich uvažování. Zveřejňujeme reflexi jednoho z letošních účastníků, známého amerického právníka a spisovatele Alana Dershowitze.

Právě jsem se vrátil z týdenní cesty peklem. Začalo to návštěvou táborů smrti Auschwitz a Birkenau, kde jsem se zúčastnil Pochodu živých, a pokračovalo konferencí připomínající 80. výročí přijetí norimberských zákonů a 70. výročí norimberského tribunálu.

Celý týden jsem byl ponořen do stále nových dokladů holocaustu, nejhoršího zločinu, jaký kdy lidské bytosti spáchaly na jiných lidských bytostech. Cestoval jsem po malých polských městečkách, odkud mí prarodiče ještě včas před holocaustem emigrovali, a kde zanechali příbuzné a přátele.

Během svých cest jsem se dozvěděl o osudu dvou svých příbuzných. Hanna Deresiewicz (tak se původně psalo naše příjmení) byla 16letá dívka žijící v městečku Pilzno, když přišli nacisti. Hned ji oddělili od sourozenců a rodičů. „Vojáci si vzali několik nejhezčích Židovek na sex a pak je zabili. Mezi nimi byla 16letá Hanna Deresiewicz.“

Jiný příbuzný, Polek Dereshowitz, sloužil v 15 letech jako „sluha“ veliteli Auschwitzu. Pověsili ho „na hák v kanceláři, protože u jednoho z velitelových psů našli blechu.“ Později ho poslali do plynu.

Nebylo to poprvé, co jsem navštívil nacistické tábory smrti. Dobře jsem znal statistické důkazy systematického vraždění šesti milionů Židů. Také jsem věděl, jak nacistická mašinérie vyhledávala Židy v nejodlehlejších koutech nacisty okupované Evropy, dokonce až na ostrově Rhodu, a dopravovala je do plynových komor Auschwitzu.

Také jsem věděl, že nikdy jindy v historii nebyli lidé převáženi na velké vzdálenosti do táborů zřízených za jediným účelem – zavraždit každého Žida, kterého bylo možno najít, aťuž žil kdekoliv. Věděl jsem, že plánovaná genocida židovského národa vyžadovala, aby bylo zabito každé dítě, muž i žena, kteří by mohli zplodit další Židy.

Ale tato návštěva, během níž jsem se dozvěděl podrobnosti o osudu dvou členů vlastní rodiny, mi tyto hrůzy zprostředkovala způsobem, jaký nedokáže žádná statistika.

Cestoval jsem s manželkou a dcerou a mnohokrát jsem si představoval, jak se asi museli cítit rodiče a partneři zavražděných, když zjistili, že to nejdražší, co mají, je likvidováno a že nezbude nikdo, kdo by je oplakával ani nikdo, kdo by zachoval jejich potomstvo pro budoucí generace.

Z tohoto starého pekla na území Polska jsem přijel do nového pekla, Maďarska.

Budapešť je krásné město, ale i zde připravili svým židovským sousedům pekelný konec. V posledních měsících druhé světové války maďarští nacisté udělali z modrého Dunaje rudý masový hrob. Židy stříleli a jejich těla házeli do Dunaje. A nyní v moderní Budapešti jsem se dozvěděl o vzestupu nacismu mezi mnoha obyčejnými Maďary. Stále populárnější fašistická strana se pyšní svým antisemitismem a snahou zbavit Maďarsko posledních zbývajících Židů. Tito fašisté také nenávidí Izrael a vůbec všechno, co je projevem židovského života.

Svou cestu jsem zakončil setkáním s Židem pocházejícím z Řecka, jehož dědečka zavraždili nacisté a který se sám nyní stal terčem řeckých fašistů kvůli své otevřené podpoře Izraele a Židů. Také Athény se staly líhní protižidovské nenávisti, také tam mají populární fašistickou stranu.

Nebylo okamžiku, kdy bych na své cestě Evropou nebyl konfrontován s temnou historií tohoto kontinentu, pokud jde o vztah k židovskému národu.

A nyní se mnozí Evropané – děti, vnuci a pravnuci těch, kteří se podíleli na vraždě šesti milionů Židů – znovu razantně vymezují vůči národnímu státu židovského národa.

Tentokrát tento bigotní postoj vychází hlavně z extrémní levice, ale má podporu mnohých nových fašistů na extrémní pravici. Britská labouristická strana je stejně plná nenávisti k Židům a jejich státu jako maďarští fašisté.

Evropští Židé se znovu ocitají mezi dvěma extrémy, černým a rudým. Extrémisté na obou stranách usilují o zánik Izraele s argumentem, že na světě není místo pro stát s židovským charakterem, ačkoli existuje množství otevřeně křesťanských a muslimských zemí.

Jiní Evropané se snaží bojkotovat izraelské zboží, profesory a umělce. Další prostě používají dvojí metr: od žádného státu, včetně svého vlastního, nepožadují tolik, co od Izraele.

Má návštěva Evropy mi nad veškerou pochybnost ukázala jedno: je-li na světě skupina, která potřebuje bezpečný domov, kde bude ochráněna před bigotní nenávistí, pak jsou to Židé.

Když Hitler byl ještě ochoten vyhnat je z Evropy, dříve než se rozhodl je zlikvidovat, žádná země jim nebyla ochotna poskytnout azyl – ani Spojené státy a Kanada. Británie jim zavřela dveře na území, kde je nyní Izrael. Proto je pak nacisté a jejich ochotní pomahači v Evropě vraždili.

Žádná jiná skupina nemá na základě své historie větší právo na bezpečnou vlast než Židé.

Z důvodů, které je těžké vysvětlit, popírá nenávist vůči Židům a jejich státu veškerou racionalitu, ale je stejně reálná jako plynové komory v Auschwitz-Birkenau nebo jako rostoucí fašistické strany v Řecku a Maďarsku.

Židé jsou dnes na mnoha místech ve světě opět obětními beránky a jejich národní stát je démonizován v OSN, na univerzitách, v médiích a v zákonodárných sborech.

Zdálo se, že po holocaustu existuje porozumění pro to, aby Židé už nebyli oběťmi. Není to ani sto let, kdy se nacisté chopili moci, a zdá se, že s blednoucí vzpomínkou na holocaust toto moratorium na protižidovskou nenávist vypršelo.

Moje týdenní návštěva v pekle ve mně upevnila odhodlání nadále bránit právo Izraele na existenci, zastávat se Izraele, když je nespravedlivě napadán, a bojovat s jeho nepřáteli na trhu idejí.

Nic menšího nejsme dlužni obětem nejhoršího zločinu v dějinách lidstva – zločinu, který se nemohl stát bez spoluviny většiny světa. Zločinu, který se nemůže opakovat, dokud zde bude silný a bezpečný Izrael.

Alan Dershowitz je emeritní profesor na Harvardu a autor mnoha knih.

Zdroj: March of the Living, přel.: -mk-