autor: Alan Baker
Mezinárodní právo definuje „okupaci“ jako situaci, kdy jeden stát obsadil území jiného suverénního státu. V případě Izraele to neplatí: Izrael neokupuje žádné cizí území suverénního státu. Izrael vstoupil na území označované jako Západní břeh v roce 1967 a převzal jeho správu od Jordánska, které zde nikdy nebylo považováno za právoplatného suveréna.
Izrael a židovský národ mají ve skutečnosti na toto území nároky, které jsou založeny hluboko v historii. Každý, kde čte Bibli, dobře ví, že nárok Izraele na tato území je založen na velmi solidních historických a právních základech. Izrael proto nepovažuje tato území ani za okupovaná, ani za palestinská, nýbrž za sporná.
Uznáváme, že Palestinci mají také nároky na toto území. Izrael má za to, že jeho nároky mají mnohem lepší základ a jsou mnohem lépe doloženy než jiné nároky, ale zavázal se s Palestinci vyjednávat, aby bylo nalezeno trvalé řešení této otázky.
Jordánsko, které dané území okupovalo od války v roce 1948, je anektovalo, ale tato anexe nebyla mezinárodním společenstvím nikdy uznána ani vzata na vědomí. Později se jordánský král dobrovolně vzdal veškerých nároků na jordánskou suverenitu nad tímto územím a veškerých nároků na ně ve prospěch palestinského lidu. Jordánci tedy přišli a zase odešli a je na Izraelcích a Palestincích, aby společně nalezli řešení této otázky.
„Palestinské území“ není právní pojem
Mezinárodní společenství neustále hovoří o „palestinských územích“, což je však naprostý blud, který nemá žádný právní ani politický základ. Žádný palestinský stát nikdy neexistoval, a proto tato území nikdy žádnému palestinskému subjektu nepatřila. Neexistuje žádná mezinárodní dohoda, žádná smlouva, ujednání ani závazná mezinárodní rezoluce, která by určovala, že tato území patří Palestincům.
Naopak Palestinci sami v dohodě z Osla, kterou podepsali s Izraelem, uznávají, že konečný a trvalý status těchto území bude určen jednáním. I Palestinci tedy akceptují skutečnost, že nejde o palestinské území, nýbrž o území sporné, jehož status musí být teprve určen.
Jestliže místní obyvatelé vlastní nějaký pozemek, nesmí stát vykonávající správní moc tento pozemek zabrat nebo užívat. Jestliže však pozemek nemá soukromého vlastníka, správní moc může tento pozemek užívat, dokud nebude s konečnou platností rozhodnuto o otázce státní suverenity. Izrael proto je oprávněn užívat pozemky, které nejsou v soukromém, nýbrž ve veřejném vlastnictví, ke zřizování osad, pokud tyto osady nezkracují soukromá práva místních obyvatel. Proto podle našeho názoru nejsou osady nelegitimní.
Osady nejsou nelegitimní
Pokud jde o osady, je zde ještě jedna okolnost: jsou předmětem jednání. Palestinci souhlasili s tím, že otázka osad bude jednou z otázek při jednání o trvalém uspořádání s Izraelem. Proto když někdo přijde a řekne, že izraelské osady jsou nelegitimní – ať už je to EU, národní vlády, ministr zahraničí Spojených států nebo mluvčí jeho ministerstva – prejudikují bod, o němž se má teprve jednat, což je zjevně v rozporu s jakýmikoli jednacími pravidly.
O těchto otázkách se musí rozhodnout v jednání mezi Izraelem a Palestinci. Nikdo proto nemůže tvrdit, že osady jako takové jsou nelegitimní nebo ilegální. Musí být předmětem jednání.
Neexistují žádné „hranice z roku 1967“
Další prázdný pojem jsou tzv. „hranice z roku 1967´“. Hranicemi se rozumí čára oddělující dva suverénní státy. V roce 1967 existovala linie příměří z doby války mezi arabskými státy a Izraelem v letech 1948-1949. Tato válka nastala po vyhlášení nezávislosti Izraele. Jordánci trvali na tom, aby v dohodě o příměří z roku 1949 bylo ustanovení, že linie příměří není konečnou hranicí. Definitivní hranice mohou být určeny pouze v rozhovorech mezi oběma stranami o míru. Takže „hranice z roku 1967“ jsou prázdným pojmem a každý, kdo jej užívá – opět včetně americké vlády nebo EU – je prostě podveden.
Alan Baker
Alan Baker je bývalý izraelský velvyslanec a pracovník think tanku Jerusalem Center for Public Affairs, www.jcpa.org. Přel.: -mk-