Yonah Bob

Pokud jde o izraelské hlavní město, kanadský expert na mezinárodní právo má jasno.

Existuje nějaká jednoduchá odpověď na otázku, kdo má právní nárok na Jeruzalém? Dr. Jacques Gauthier, kanadský právník specializující se na mezinárodní právo, říká, že jednoznačně ano: podle něj hypotetický, 100% objektivní soud, který by se zabýval pouze právně relevantními fakty a nebral v úvahu politické názory, by musel jednoznačně dojít k závěru, že výhradní právo na Jeruzalém má Izrael.

Gauthier před časem, během své návštěvy v Izraeli, poskytl rozhovor listu The Jerusalem Post. Mezinárodním právem se zabývá už třicet let a věnuje se řadě otázek včetně lidských práv, přičemž se nezaměřuje pouze na oblast Blízkého východu. Křesťan Gauthier říká, že se o postavení Jeruzaléma začal zajímat po návštěvě tohoto města v letech 1982-1983.

Gauthier sepsal k Jeruzalému 1200stránkovou studii, která obsahuje přes 3200 poznámek pod čarou a váží asi pět kilogramů. Prezentoval ji v japonském parlamentu, v britské dolní sněmovně, v Evropském parlamentu v Bruselu a před kongresovým výborem ve Washingtonu.

Gauthierův přehled začíná Theodorem Herzlem a prvním sionistickým kongresem v roce 1896, pokračuje Balfourovou deklarací z roku 1917, ale jádro jeho argumentace a její nejoriginálnější aspekt se týká mírové konference v San Remu, která se konala ve dnech 24. – 25. 4. 1920. Konference byla pokračováním předchozích jednání, která po první světové válce vedly vítězné mocnosti s cílem uspořádat celou řadu otázek včetně stanovení hranic nově vzniklých států a mandátů. Gauthier říká, že konference v San Remu byla „posledním slyšením světového soudního dvora“ tvořeného pěti vítěznými mocnostmi. „Případ“, kterým se „soud“ zabýval, se začal projednávat na mírové konferenci v Paříži v roce 1919, kde jak Židé, tak Arabové předložili své požadavky na získání nezávislosti a vládu nad různými územími. Gauthier nazývá dubnové dny roku 1920 v San Remu „klíčovými okamžiky moderních dějin“, pokud jde o nárok na Jeruzalém, a cituje Chaima Weizmanna, který rozhodnutí konference nazval „nejdůležitějším okamžikem pro židovský národ od počátku exilu.“

Gauthier není prvním odborníkem, který uvádí tuto konferenci mezi argumenty podporujícími židovský nárok na Jeruzalém. Jeho tvrzení je však unikátní v tom, že konferenci považuje za přelomovou a rozhodující právní událost, která ruší všechny konkurenční právní události. Postupuje přitom způsobem, jakým právníci určují právní nárok na nemovitost, a tvrdí, že existence více nároků neznamená, že všechna fakta a všechny nároky jsou rovnocenné. Jeho argument zní, že je možné, aby jedna konkrétní právní událost měla právní sílu ukončit veškerou diskusi. Podle něj konference v San Remu právě takovou událostí byla. Podle Gauthiera předložili Židé světovým mocnostem následující požadavky: uznat židovský národ jako jeden z národů podle mezinárodního práva; uznat historickou vazbu Židů k území tehdy nazývanému „Palestina“; a uznat jejich právo „obnovit“ v Palestině židovská historická práva. Gauthier uznává, že Arabové zde rovněž předložili významné nároky na části území bývalé osmanské říše, ale nikoli konkrétně na Palestinu nebo Jeruzalém. Vojenští a političtí představitelé uznali v San Remu všechny židovské požadavky. Podle Gauthiera byl

Britům svěřen mandát nad Palestinou pouze do té doby, než budou Židé připraveni převzít správu země, což podle něj potvrzuje článek 22 Paktu Společnosti národů. Gauthier říká, že tím je případ rozhodnut a veškerá debata zde končí. Židovský národ dostal platný právní titul k Jeruzalému podle mezinárodního práva. Gauthier svou analýzu uzavírá odmítnutím myšlenky, že by následující události, jako např. plán OSN na rozdělení Palestiny, rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z roku 1967 nebo dohody z Osla, mohly právní titul na Jeruzalém změnit. Konstatuje, že Charta OSN a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora týkající se Západní Afriky nebo Namibie výslovně potvrzují starší rozhodnutí mezinárodních konferencí a Společnosti národů. Podle něj rezoluce RB OSN č. 242 a dohody z Osla zavazují Izrael pouze k tomu, aby se stáhl z určité části Západního břehu; Jeruzalém v těchto dokumentech není zmíněn. Pokud jde o plán OSN na rozdělení Palestiny, ten se sice mohl stát závazným, ale vzhledem k tomu, že arabské státy jej nepřijaly, zůstal pouhým doporučením Valného shromáždění OSN, které bylo odmítnuto.

Zdroj: Jerusalem Post; -mk-