Arabský svět padesát let po Šestidenní válce
V minulém roce jsme si připomínali padesáté výročí sjednocení Jeruzaléma. V této souvislosti stojí za to podívat se, jaké měla Šestidenní válka a osvobození Jeruzaléma historické dopady v širším regionu.
Překvapivě rychlé vítězství Izraele v červnu 1967 se stalo klíčovým okamžikem moderních dějin Blízkého východu. Jeho následky v regionu a v celém světě pociťujeme dodnes. Především izraelská vojenská převaha nad arabskými armádami vyzbrojenými Sovětským svazem ukázala demokratickému Západu, že obnovený židovský stát by se pro něj mohl stát cenným spojencem ve studené válce proti komunistické agresi. V důsledku toho se Spojené státy brzy staly nejdůležitějším spojencem Izraele a začaly mu dodávat zbraně.
Válka však také hluboce rozdělila izraelskou společnost v otázce, jak naložit s rozsáhlým územím, které země získala. Zahrnovalo tzv. Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Golanské výšiny a východní Jeruzalém. Zastánci smířlivého přístupu ve vládnoucí Straně práce se ihned snažili nabídnout tato území Arabům výměnou za mír. Avšak ponižující porážka pouze posílila odhodlání arabských vládců nikdy nepřijmout mezi sebe Izrael jako právoplatný stát.
Společné arabské stanovisko bylo potvrzeno na konferenci Arabské ligy v Chartúmu v září 1967, kde bylo vydáno známé prohlášení „tří ne“: žádné uznání Izraele, žádné vyjednávání s Izraelem, žádný mír s Izraelem. Dnes by si leckdo mohl myslet, že toto stanovisko bylo přijato na pomoc palestinské věci. V té době ale pouze odráželo paušální arabské odmítání práva Izraele na existenci.
Do té doby neprojevil žádný arabský stát o vznik palestinského státu zvláštní zájem. V každé z dosavadních válek, které Arabové proti Izraeli vedli – v roce 1948, 1967 i 1973 – by se v případě vítězství tohoto území zmocnily samy útočící arabské státy. Tak tomu bylo v případě Jordánska, které po 19 let vojensky okupovalo západní břeh Jordánu. Palestinským nacionalistům se však postupně podařilo dostat jejich úsilí do povědomí světové veřejnosti, zejména prostřednictvím únosů letadel a dalšími nehoráznými teroristickými činy. Arabští vůdcové pak začali tvrdit, že mír s Izraelem je možný pouze tehdy, pokud se nejprve vyřeší palestinská otázka.
Nicméně jak Egypt (v roce 1979), tak Jordánsko (v roce 1994) nakonec opustili tento společný postoj a uzavřeli s Izraelem separátní mírové dohody. Obě země nadále podporovaly vznik palestinského státu, ale ani Káhira, ani Ammán už nebyly ochotny dovolit OOP, aby blokovala budoucnost jejich zemí a celé oblasti.
Mezitím se ty arabské státy, které zaujímaly vůči Izraeli nejnesmiřitelnější postoje, dostaly v posledních desetiletích do stavu naprostého chaosu. Irácký diktátor Saddám Husajn podnikl během první války v Zálivu v roce 1991 nevyprovokovaný útok na Tel Aviv a Haifu balistickými raketami. Od konce druhé války v Zálivu v roce 2005 je Irák rozštěpen sektářským násilím a rozpadá se, přičemž většina země se nyní dostala pod vliv Íránu.
Libye byla za vlády Muammara Kaddáfího v 70. a 80. letech místem mnoha základen, kde se školili palestinští teroristé; dnes je to nefunkční stát, který se hemží džihádisty.
Konečně Sýrie se posmívala Egyptu za jeho mírovou smlouvu s Izraelem, hrdě se hlásila k bojkotu Izraele ze strany Arabské ligy a poskytovala útočiště hlavám těch nejhorších palestinských teroristických milic. Dnes je tato země v rozvalinách v důsledku brutální pětileté občanské války, která si vyžádala 500 000 životů a vyhnala z domovů odhadem dvanáct milionů občanů. To všechno se jeví jako potvrzení biblického zaslíbení, podle kterého ti, kdo proklínají Izrael, na sebe sami uvalují prokletí (Genesis 12:3).
Kam jsme tedy došli padesát let po Šestidenní válce? Když se po regionu rozhlédneme, vidíme, že arabské země už nejsou sjednoceny ve své nenávisti vůči Izraeli. Spíše jsou vnitřně rozpolceny podle staré dělicí linie mezi sunity a šíity. Šíitská osa vedená Íránem zahrnuje šíitskou menšinu v Iráku, alawitský režim v Sýrii a teroristickou organizaci Hizballáh, která momentálně ovládá Libanon. Blok sunitských arabských států vede Saúdská Arábie a Egypt. Obě strany využívají konfliktů zuřících v Sýrii a Jemenu k vedení válek proti sobě skrze prostředníky.
Většina analytiků se shoduje na tom, že válku v Sýrii de facto vyhrál Írán. To neznamená, že Assadův režim, který je spojencem Teheránu, brzy získá zpět kontrolu nad celým syrským územím. Znamená to však, že Íránu se podařilo vybudovat si v Sýrii silnou vojenskou přítomnost, kterou bude velmi těžko odtamtud vypudit. Ke klíčovému obratu došlo, když Assadovi přívrženci použili chemické zbraně proti sunitským rebelům a Spojené státy tehdy důrazně neintervenovaly, přestože to předtím slibovaly. Rusko to interpretovalo jako slabost Američanů a poslalo do Sýrie vlastní vojáky, čímž zajistilo přežití Assadovy diktatury a umožnilo Íránu rozšířit v této válkou zmítané zemi své pozice.
Teherán se nyní snaží vytvořit „pozemní koridor“, který by cestou přes západní Irák a východní Sýrii spojil Írán přímo s Hizballáhem v Libanonu. Takovýto souvislý „šíitský oblouk“ by poskytl Íránu v regionu větší vliv a schopnost otevřít proti Izraeli na několika místech nové fronty. Přidaná hrozba íránských jaderných zbraní by dala Teheránu ještě větší výhodu proti sunitským arabským státům a ohrozila by židovský stát likvidací.
To vedlo vládce v Saúdské Arábii a státech Perského zálivu ke spojení s Egyptem a Jordánskem a vytvoření diskrétní regionální aliance s Izraelem. Poté, co se premiér Netanjahu postavil tehdejšímu americkému prezidentovi Obamovi a v Kongresu varoval před nebezpečím jaderné dohody s Íránem, se tyto země potichu k Izraeli přidaly. Netanjahuova odvážná výzva, aby Washington neopouštěl své tradiční spojence v oblasti, získala izraelskému premiérovi značný respekt v několika arabských zemích.
Palestinská otázka sice nadále rozněcuje vášně arabské ulice, ale konec konců už dnes není pro většinu arabských vládců hlavní prioritou.
David Parsons je hlavní mluvčí ICEJ. Přel.: - mk-
Obrázky v čísle WfJ 1112/17