Rozkol: Kde se cesty církve rozešly s cestami Izraele
Dr. Jürgen Bühler
Nikdy nezapomenu na návštěvu desetimilionového čínského města Wen-čou, kterou jsem před několika lety podnikl se skupinou duchovních místní církve. Dozvěděl jsem se, že tito duchovní reprezentují asi milion věřících. Byla to pro mě velká čest, o to větší, když mi řekli, že jsem první člověk, který je přijel navštívit z Izraele. Začal jsem vysvětlovat, proč je pro nás Izrael důležitý, a záhy jsem zjistil, že to pro ně není nic nového. Po bohoslužbě jsem se zeptal jejich představeného: „Kdo vás učil o Izraeli?“ Ještě dnes se mi vybaví jeho nechápavý výraz. „Všechno je to v Bibli,“ odpověděl.
Jeho slova vyvolávají otázku: Co se přihodilo, že se církev tak vzdálila od této jednoduché pravdy a posledních 1 500 let se stala hlavní šiřitelkou antisemitismu? Nenávistná kázání nabádající k pohrdání Židy, pogromy, násilné konverze, inkvizice a konečně holocaust – to všechno z křesťanství vytvořilo úhlavního nepřítele Židů, dokonce většího než islám.
Pavlovo učení o Izraeli
Zarazí nás to tím více, pokud si uvědomíme, že slova samotného apoštola Pavla nemohla být v otázce Izraele jasnější: „Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.“ (Řím 9:4-5)
Pavel pochopil, že ačkoliv většina Židů nepřijala Ježíše za svého spasitele, „zůstávají Bohu milí pro své otce.“ (Řím 11:28) Pavel v jejich odmítnutí viděl jen dočasný stav, který předpověděli starozákonní proroci (viz například knihu proroka Izajáše, 6. kapitolu). Věřil však také, že přijde čas, kdy „…bude spasen všechen Izrael“. (Řím 11:26) Káral proto křesťany, kteří přišli z pohanů, aby nebyli vůči Židům arogantní (Řím 11:28) a aby se ohlédli na vlastní kořeny: „…pamatujte, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2:12). Milostí však byli přivedeni k Bohu a podílí se na Božích zaslíbeních.
Rozpad jednoty
Odpověď na otázku, proč a kdy se církev rozešla s Izraelem, je složitá a nemůže ji podat jediný krátký článek. Částečně můžeme připsat vinu římské politice, ale mnohem důležitější je uznat zodpovědnost církve za rozhodnutí, která její představitelé učinili na koncilech a synodech v prvních staletích po Kristu.
Církev se začala vzdalovat Izraeli a svým židovským, biblickým kořenům dokonce ještě před prvními ekumenickými koncily. Věci se daly do pohybu po prvním církevním koncilu, který zaznamenaly Skutky apoštolů. Postupně se měnilo národnostní složení církve. V původně čistě židovské církvi vzniklé v Jeruzalémě získali během století většinu nežidovští křesťané. Jeruzalém sice zůstal duchovním centrem, ale římské války dramaticky změnily spojení církve s Jeruzalémem a s Izraelem. V roce 70 n. l. zničil Titus Chrám a o několik desetiletí později vykázal Hadrianus prakticky všechny Židy z Jeruzaléma a z celého Izraele. Jedinečný vztah prvotní církve k Zaslíbené zemi a židovskému lidu byl povážlivě oslaben. Další otřes přišel v roce 136 n. l., kdy se v Jeruzalémě ujal úřadu první biskup nežidovského původu, Marek. Duchovní centrum se mezitím přesouvalo do Říma a Konstantinopole.
Nicejský koncil a Židé
Poslední rána vztahu mezi církví a Židy přišla v roce 325 ve městě Nikaia, jehož ruiny se nacházejí ve městě Izniku v severozápadním Turecku. Zde se konal zřejmě nejvlivnější koncil církevní historie.
Nicejský koncil měl velký význam z mnoha důvodů. Byl to první koncil svolaný po tom, co křesťané přestali být pronásledovanou menšinou. Císař Konstantin přijal křesťanství za oficiální náboženství celé říše. A byl to právě císař, nikoliv duchovenstvo, kdo svolal koncil, který měl upevnit církev jako jednotnou sílu působící v zemi.
Hlavním bodem jednání koncilu byla Ježíšova lidská a zároveň božská přirozenost. V tomto bodě byla raná církev rozdělená. Po vleklých a vášnivých diskusích duchovní nakonec našli shodu v „Ježíšově otázce“. Pro většinu účastníků byly otázky týkající se „židovských“ záležitostí jen druhotné.
Přesto počínaje Nicejským koncilem a přes další koncily a synody začal odklon většinově nežidovské církve od židovských kořenů. Odchýlení se projevilo ve třech hlavních oblastech: změna kalendáře a náboženských svátků, změna postoje církve k Židům a přísná pravidla pro křesťany stýkající se s Židy.
Změna náboženských svátků
Až do konání Nicejského koncilu v roce 325 vedly církve spory o to, jak slavit Velikonoce, a nikdo nepovažoval neděli za sváteční den. Církve v Římě a dalších západních oblastech se rozhodly svázat slavení Velikonoc s biblickou zprávou o tom, že Kristus byl vzkříšen v první den týdne, a řídily se nikoli hebrejským, ale juliánským kalendářem. Ignorovaly jakékoli spojení se starozákonním svátkem Pesach. Východní církve však tradičně připojovaly připomínku Kristova umučení k Pesachu, a tak zůstávaly v těsnějším sepětí se Starým zákonem a s tradicemi, které zachovával Ježíš a jeho učedníci.
Ale v Nikai Konstantin požadoval pro svou říši jednotný křesťanský kalendář. V synodním listu všem církvím koncil napsal: „Oznamujeme vám dobré zprávy!… Od nynějška už nikdy nebudeme slavit Velikonoce podle židovského obyčeje!“
A císař sám napsal východním církvím: „Bylo vyhlášeno, že je obzvláště nedůstojné slavit nejsvětější ze všech svátků (Velikonoce) podle obyčeje Židů, kteří si potřísnili ruce nejohavnějším zločinem a jejichž mysli byly zatemněny.“
Konstantin, známý svým nepřátelstvím vůči Židům, pokračuje: „Neměli bychom proto mít nic společného s Židy,… [ale] měli bychom se vyčlenit z odporné společnosti Židů, neboť je pro nás v pravdě zahanbující poslouchat, jak se chvástají, že bez jejich vedení bychom nemohli slavit tento svátek.“
„Zároveň,“ dodává, „je naší povinností nemít nic společného s vrahy našeho Pána.“
Jeho argumenty byly dva: jednak jsou Židé zodpovědní za Ježíšovu smrt, a proto se musí ve svých tradicích mýlit, a jednak se většina křesťanů jednoduše neřídila židovským kalendářem. Proto bylo rozhodnutí o změně založené pouze na demokratickém souhlasu a postrádalo jakýkoli teologický základ.
Konstantinův radikální přístup úplně opomněl četné analogie posledních Ježíšových dnů k starozákonnímu svátku Pesach. Ježíš řekl svým učedníkům, aby připravili velikonoční večeři (Lk 22:7-8) a prohlásil: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.“ (Lk 22:15). Slavil večeři tak, jak to Židé dělají dodnes: Po večeři vzal pohár vína a požehnal mu. (1Kor 11:25). Dodnes Židé považují třetí pohár vína za „pohár spasitelského vykoupení“. Pak po „Halelu“, tradičním čtení žalmů 115 – 118, šel na Olivovou horu (Mt 26:30). Apoštol Pavel také prohlašuje, že Ježíš je náš velikonoční beránek (1Kor 5:7). Ale to všechno zůstalo bez povšimnutí.
Podobným způsobem byl ustanoven nový každotýdenní svátek – neděle. Do té doby neděli neslavil nikdo kromě některých křesťanů, kteří se v neděli ráno modlili a četli z Písma před odchodem do práce a připomínali si tak, že Pán vstal z mrtvých první den v týdnu. Ale Konstantin měl v úmyslu úplně oddělit církev od jakýchkoli židovských zvyků. A tak, aby křesťanům zabránil zachovávat šabat, vymyslel nový svátek – neděli. Mnoho křesťanů se bránilo. Navazující synod v Laodikei však záležitost uzavřel. Křesťané, kteří stále slavili židovský šabat, měli být jednoduše exkomunikováni.
Změna postoje
Láska apoštola Pavla k jeho lidu byla nesmírná. Řekl, že by si přál být proklet a odloučen od Krista, kdyby tím zachránil některé ze svých židovských bratrů (Řím 9:3). Ale pozdější křesťanské koncily Pavlovu vášnivou lásku k židovskému lidu naprosto postrádaly. Všechno židovské bylo nevítané, včetně samotných Židů. Místo Pavlova pojetí evangelia, které patřilo „především Židům“, se novým postojem stalo Židům přístup k církvi co možná ztížit. Členy církve se mohli stát, jen pokud „vyznali víru v souladu s Nicejským koncilem“. Židé, kteří zachovávali šabat, nesměli být pokřtěni.
V Nikai biskupové také požadovali po židovských konvertitech, aby se vzdali původního jména a přijali křesťanské. Tím zcela ignorovali fakt, že apoštolové měli židovská jména a že Marie říkala Ježíšovi Ješua, což hebrejsky znamená „spasitel“, a neoslovovala ho řeckým ekvivalentem „Iesus“. A že Ježíšova matka se ve skutečnosti nejmenovala „Marie“, ale „Mirjam“.
Pro novozákonní apoštoly svět sestával z „domu Izraele“ a z pohanů. Jen Boží milostí mohli být pohané naroubováni na olivovník Izraele, lidu, se kterým Hospodin uzavřel smlouvu. Pavel si svého židovského původu cenil (Řím 3:1, Gal 2:15), přestože jej ani takový původ nemohl zachránit. Ale pro nikaiskou církev se biblické vidění světa převrátilo vzhůru nohama. Odpověď na Pavlovu otázku „jakou výhodu má Žid“ už nebyla „velikou v každém ohledu“, ale právě opačná, a ještě vyslovovaná s krutou nenávistí. Místo toho, aby se na Židy nahlíželo jako na „Bohu milé pro jejich otce“ (Řím 11:28), stali se z nich „Kristovi vrazi“. V různých koncilních záznamech zahrnovaly seznamy zatracených „heretiky, pohany a Židy“. V očích církve vzešlé z pohanů byli všichni stejní. Ve světě apoštola Pavla to byli pohané, kdo žili bez Boha a bez naděje (Ef 2:12), ale to se teď vztahovalo na Židy – doktrína, která odporovala učení celého Nového zákona.
Pravidla vztahů
Všechny tyto postoje vedly k přijetí přísných zákonů, které zakazovaly jakýkoli kladný vztah k Židům. Nicejský koncil a následující církevní koncily učily, že křesťané by neměli mít se Židy nic společného. Duchovní, kteří navštěvovali synagogy a modlili se v nich, měli být zbaveni úřadu a prostí křesťané, kteří se provinili stejně, měli být „odsunuti“. Laodicejský synod zakázal jakoukoli účast na židovských svátcích a křesťané si během Velikonoc nesměli brát židovský nekvašený chléb. Jeden ze synodů dokonce nařídil, že křesťan ani nesmí dovolit židovskému lékaři, aby jej léčil. Slavení židovských svátků a zachovávání šabatu bylo podle biskupů stejné jako „posmívat se Kristu“.
Vliv Nicejského koncilu na dějiny církve
Nový přístup nejenže vytvořil propast mezi církví a Židy, ale církev se kvůli němu ocitla na cestě, která ji nakonec přivedla ke zvěrstvům křížových výprav, během nichž se zabíjení Židů považovalo za bohulibý skutek. Změny v rané církvi později připravily cestu pro inkvizici a nakonec i pro holocaust. Hitler tak mohl jako ospravedlnění své nenávisti k Židům citovat německého reformátora Luthera.
Na Nicejském koncilu je nejtragičtější, že to byl teprve druhý všeobecný církevní koncil. Zatímco v patnácté kapitole Skutků apoštolů židovská církev vyšla z hradeb svých tradic a postojů, aby přivítala a přijala pohanské křesťany, církev vzešlá z pohanů v Nikai nestoudně zapudila Židy z církve a příštím generacím odkázala nenávist vůči nim. Jen několik křesťanských hnutí, jako například valdenští v Itálii nebo puritáni v Anglii, se odvážilo nenávistný postoj vůči Židům zpochybňovat.
Novodobý zázrak
Díky znovuzrození Izraele a vzniku nového křesťanského proudu známého jako evangelikalismus jsme od druhé poloviny minulého století konečně svědky zásadní změny vztahů mezi křesťany a Izraelem. Zatímco tradiční církve stále bojují s antisemitskými tendencemi, mnoho se toho změnilo díky neustále se rozrůstajícímu evangelikálnímu hnutí.
Propast mezi Židy a křesťany se zaceluje možná rychleji, než mnozí předpokládali. Při pohledu na děsivou minulost, která mezi námi stojí, se slova izraelského premiéra o tom, že evangelikální křesťané jsou „nejlepší přátelé Izraele“, nedají nazvat jinak než jako zázrak. Mnoho židovských organizací má dnes skupinu „křesťanských přátel“, dokonce existuje i dříve nemyslitelné oddělení Křesťanských přátel památníku Jad Vašem: skupina duchovních, která chce připomínat nejtemnější kapitolu židovsko-křesťanských vztahů – holocaust. Vznik této skupiny vyžadoval překonání mnoha dějinných překážek a hlubokých duševních zranění, ale dokonce i Jad Vašem se otevřel křesťanům.
Na straně křesťanů se toho také hodně změnilo. Mnoho křesťanů dnes považuje za samozřejmost účastnit se sederové večeře, navštívit místní synagogu nebo dokonce pomáhat znovu vystavět historické synagogy. Křesťané z celého světa podporují bezpočet projektů nejen v Izraeli, ale i v mnoha židovských komunitách ve svých zemích. Mě samotného nejvíc ohromuje fakt, že čínští křesťané přijímají biblická židovská jména. Vzpomeňte si, jak Nicejský koncil chtěl po židovských konvertitech, aby přijali křesťanská jména. Dnes se děje pravý opak. A každý rok tisíce křesťanů navštěvují mesiánská společenství v Izraeli, aby se učili z jejich dávných tradic.
Pro křesťany i Židy nastala zlomová doba. Křesťanské velvyslanectví pokládá za velkou čest a požehnání, že může přispívat k zahojení historických křivd a v těchto posledních dnech připravovat cestu k usmíření. Žijeme v opravdu vzrušující době.
Tématem letošní Slavnosti stánků je „Počátek“. Mnoho řečníků nabídne neotřelý náhled na to, jak Pán přivádí církev zpět ke kořenům – k židovskému Jeruzalému. Přidejte se k nám v znovu vybudovaném městě Jeruzalém a zjistěte, jak společně jako církev znovu spojená se svými izraelskými kořeny můžeme přispět k obnově Izraele.
A nakonec vás prosím, uvažujte v modlitbách, jak můžete přispět k naší snaze zacelit ránu mezi Izraelem a křesťany, ránu, která byla tak dlouho skvrnou na cti církve. Jste to právě Vy, kdo má možnost dát dějinám církve nový směr.
Dr. Jürgen Bühler je prezident ICEJ; přel.: Tamara Bláhová