Vertikála východního větru“ aneb setkání potomků společného příběhu

Na Slovensku v Muzeu ve Staré Ľubovni se letos v září konala pozoruhodná vzpomínková akce „Vertikála východního větru“ aneb setkání potomků společného příběhu. Je to příběh dvou rodin: židovské a slovenské. Potomci obou rodin, přeživší – židovské i pomáhající – slovenské se domluvili na akci, která má sloužit k setkání potomků i k veřejné osvětě. Povídali jsme si o ní s jejím autorem, Františkem Bondrou.

 

Vše začalo zájmem o Izrael, vypráví František: „V roce 2009 jsem poprvé s přítelem Tomášem Bartoncem navštívil Izrael. Byl to pro nás ohromný zážitek. Oba jsme dobře znali Bibli a najednou jsme byli tam, „kde se to vše odehrávalo“. S Tomášem jsme měli podobný duchovní vývoj, ovšem oba v odlišném církevním prostředí. Co jsme ale měli společné, byl fakt, že jsme oba byli velmi citliví na vymezování se vůči druhým, jak v křesťanském (církevním) prostředí, tak ve vztahu k Židům. Tato kombinace událostí nás vedla k tomu, abychom založili nějakou aktivitu, která by pomohla tyto předsudky zmírňovat a překonávat. Tak vznikl Templfest Ostrava. Součástí festivalu je nejen dialog mezi komunitami, ale i připomínka obětí holocaustu a osvěta proti antisemitismu.“

 

František pokračuje: „Nadšeně jsem mezi svými známými a v rodině prezentoval další návštěvy Izraele a následné ročníky Templfestu. V souvislosti s tím jsem se od své maminky, která pocházela z východního Slovenska, dozvěděl, že se u nich za války schovávali Židé! Pochopitelně mě to zajímalo, a tak jsem se maminky na vše vyptal. V té době žila se svými rodiči v horské osadě Skalná, nedaleko hraničního přechodu do Polska – Mnišku nad Popradom. Bylo jí tehdy necelých dvanáct let, takže si pamatovala jen útržky tohoto dávného příběhu. Odehrálo se to asi závěrem války (studiem jsem zjistil, že to bylo v roce 1944 po SNP).“

 

Tady jsou její střípky:

  • Byl to studený podzim. Její sestra Emilie silně prochladla s pozdějšími trvalými následky 
  • Židy přivedl na statek bratr babičky Vojtek Ščurka
  • Židovská rodina sestávala z rodičů (asi padesátiletých) a dvou synů (cca 20 až 25 let)
  • Židé byli ukrýváni v seníku, kde v seně byla pro ně zhotovena skrýš
  • Údajně se jmenovali Heinikovi (foneticky) a jeden z chlapců možná Moritz
  • V noci přicházeli do obytného stavení a pomáhali dětem s úkoly do školy
  • Rodinu Imrichovou (tak se jmenovali moji prarodiče) někdo udal na gestapo, že ukrývají Židy a partyzány
  • Následně přišlo k prarodičům gestapo s cílem tyto osoby najít
  • Prohlídka všech míst včetně seníku, kde byli Židé ukryti (dva bratři)
  • Propichování sena a hledání možného úkrytu 
  • Díky Bohu – nikoho nenašli
  • Zatčení mého dědy, otce rodiny (Pavla Imricha)
  • Zapálení statku, hlavní stodoly včetně chlévu
  • Odvedení dědy Pavla Imricha na gestapo k brutálnímu výslechu
  • Děda se po několika dnech vrátil domů v zuboženém stavu
  • Židé pomáhali dědovi při rekonvalescenci (poskytli svůj med ze zásob)

 

„Rozhodl jsem se židovskou rodinu, nebo jejich potomky najít“, pokračuje ve vyprávění František. „Vše jsem sepsal podle maminčiných vzpomínek a rozeslal na různé instituce. (ŽNO, archivy, matriky na Slovensku, Jad Va-šem atd.) Ptal jsem se svých příbuzných a místních pamětníků. Zjistil jsem, že jeden člen z uvedené židovské rodiny, Ernest, pracoval za války v Mnišku nad Popradom na pile pro zpracování dřeva, jehož občané mi sdělili, že před několika lety do obce přijel celý autobus Židů a hledali pamětníky války a záchrance svých předků. Začal jsem mít tušení, že se může jednat o hledanou rodinu. Ovšem pak už jsem žádné nové informace nezjistil. To bylo zhruba období od roku 2011 do roku 2018.“

 

Co se pak změnilo?

„Zásadní obrat nastal loňského roku v létě. Rozhodl jsem se, že se opět podívám na místa, kde jsem osobně pět let vyrůstal u svých prarodičů. Šel jsem do hor trochu jinak než obvykle. Vyšel jsem z osady Kače (údolí řeky Poprad), kde bydlel strýc Vojtek Ščurka. Cestou jsem narazil na nově zřízenou tabuli naučné stezky „Kurierské chodníčky“. Jak jsem se dočetl, je to trasa, kterou se po vypuknutí války nelegálně převáděli z Polska do Maďarska jak Poláci, tak Židé. Do převádění se zapojili místní slovenští občané. Na tabuli nacházím jména: Pavol Imrich (můj děda), Vojtech Ščurka (bratr babičky) a jméno Ernest Honig.“

 

 „To je přece asi ten, kterého hledám!!!“ pomyslel jsem si hned. „Ernest Heinik může být Ernest Honig – zní to velice podobně!“  

 

„Okamžitě jsem si zjistil zdroje, kdo za projektem stoji. Městský úřad ve Staré Ľubovni mi poskytl mnoho vzácných informací. Najednou jsem získal nové kontakty. Vnímal jsem to jako Boží zázrak. V této souvislosti jsem dostal kontakt i na Mikuláše Liptáka z Kežmaroku (místní znalec židovské historie a problematiky).  Popsal jsem mu celý příběh a on mi sdělil, že rodinu Honig zná a je s ní v kontaktu. Byl to pro mě velmi hluboký emoční zážitek. To jsem ovšem ještě netušil, že oni ten příběh také znají a že nás také hledali.

 

Následnou komunikací už s potomky rodiny Honig jsme byli schopni informace upřesnit. U mých prarodičů se ukrývali Moritz a Šimon a nějakou krátkou dobu i jejich rodiče Emanuel a Yetti. Rodina Honig vnímá přežití holocaustu jako zázrak, a proto se tomuto tématu zvlášť věnují. Dokonce provozují rodinný web, kde tyto velmi zajímavé informace soustřeďují. Psal jsem si s Menachemem Honigem (synem Moritze, který se ukrýval na Skalné) a začátkem března tohoto roku se uskutečnilo první osobní setkání v Jeruzalémě, kde jsme se seznámili s některými potomky rodiny Honig, kteří se u mých prarodičů ukrývali. Byl to pro nás všechny hodně silný zážitek.

 

Když jsem o tom všem přemýšlel, tak jsem si uvědomil, jak málo chybělo……a já bych tu prostě dnes nebyl,“ dodává František. A tento silný zážitek ho vedl i ke konkrétnímu činu.

 

„Jelikož tento příběh znovu zázračně ožil, tak mě napadlo uskutečnit slavnostní veřejné setkání. Osobně mi záleží na zmírnění předsudků mezi židovskou a křesťanskou komunitou na Slovensku. Ujasnit si vztah v křesťanských obcích k židovskému národu. A především předat mladé generaci živý příběh nabitý emocemi o tom, jak nebezpečná je nenávist k jiné národnosti, rase, náboženství apod. To číslo „6 000 000“, o kterém se ve škole učí, moc neříká. Mnozí to bereme jen jako statistiku. Pokud je to ovšem reálný příběh, který se týká konkrétních lidí, jak žida, tak i nežida, věřím, že to může někoho oslovit.“

 

Na webu Honig (www.honig.org.il) je již umístěn příběh prarodičů pana Františka Bondry, Imrichových. Lze tam najít i videa obou bratrů, kteří se na Skalné ukrývali.

 

Děkujeme Františkovi Bondrovi za zprostředkování jeho rodinné historie a přejeme mu úspěšné pokračování tohoto příběhu.

Připravila Anna Slobodová