Velvyslanec USA v Izraeli David Friedman vystoupil ve středu na konferenci na Koheletském fóru a zdůraznil, že existence židovských měst v Judeji a Samaří není v rozporu s mezinárodním právem.

„Ptáček mi donesl, že se dnes možná bude diskutovat o tom, co nazýváte „Pompeovou doktrínou“,“ řekl Friedman a poznamenal, že slouží jako „americký velvyslanec u klíčového spojence v odhodlání Ministra zahraničí USA prokázat, že se židovské osídlení v Judeji a Samaří nedostává na tenký led.“

„Od té doby, co jsem sem přišel, pracuji na tom, abych do již tak rušné agendy přidal další položku: pomohl najít řešení problémů přetrvávajících po Šestidenní válce.“

„Během pouhých šesti dnů bitvy se Izrael ztrojnásobil a získal kritická nárazníková pásma chránící ho proti jeho nepřátelům. Znovu získal Jeruzalémem a celému světu prokázal, že je tady, aby tu zůstal. V následujících letech Izrael uzavřel mírové smlouvy se dvěma bojujícími národy na jeho hranici – Egyptem a Jordánskem – a navrátil víc než 88% země, kterou během války získal.“

„Ale nesjednal mír se všemi, a když jsme nastoupili do úřadu my, byly tu tři významné přetrvávající problémy: 1. status Jeruzaléma, 2. status Golanských výšin a 3. status Judeje a Samaří. Přistupovali jsme k nim vzestupně podle míry složitosti.

„Pokud jde o Jeruzalém, pomáhal nám 22 let starý zákon, který byl drtivě schválen, a v dalších letech, opět drtivě, potvrzen Kongresem Spojených států. Z pohledu jakéhokoli výchozího bodu, ať už jsou to americké zákony, biblická historie nebo prostá reálná fakta, je nezpochybnitelnou pravdou, že Jeruzalém byl hlavním městem Izraele.“

„Pokud si ten zákon přečtete, tak zjistíte, že dává mandát k takovémuto uznání. Zatímco přesunutí ambasády podléhalo prezidentskému rozhodnutí a zvážení hlediska národní bezpečnosti, samotné uznání ne. Po 22 let jsem z dálky pozoroval, jak byl tento zákon – součást našeho právního řádu – jak republikánskými, tak i demokratickými prezidenty, jednoduše ignorován.“

Friedman se na chvíli zastavil, aby zavzpomínal: „Děkuji Bohu, že prezident Trump měl tu odvahu a moudrost uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele a přesunout naši ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Byl jsem v roce 2017 v místnosti mezi hrstkou těch z Trumpovy administrativy, kde byl tento problém analyzován a debatován. Neřeknu Vám, co se v té místnosti dělo. Ale řeknu, že na toto setkání nikdy nezapomenu. Stejně tak na porozumění, analýzu a vedení, které prezident Trump prezentoval.“

Pokud jde o rozhodnutí Trumpovy vlády uznat Golanské výšiny, Friedman uvedl: „rezoluce Rady bezpečnosti OSN 242 – dohodnutá architektura řešení tohoto konfliktu – vyžaduje územní ústupky ze strany Izraele pouze výměnou za „mír v bezpečných a uznaných hranicích“.

„Při uznání suverenity Izraele nad Golanskými výšinami dospěl prezident Trump k vyhodnocení nepřetržitých, periodicky se opakujícíh, barbarských hrozeb, které představuje Sýrie. Došel k závěru, že žádná severní hranice pro Izrael nebude bezpečná, mimo hranice, která zahrnuje i Golany. Jednal tedy plně v souladu s Rezolucí 242.“

Friedman řekl, že nedávné rozhodnutí americké administrativy uznat židovská města v Judeji a Samaří za legální bylo „určitě nejkomplikovanější záležitostí kvůli velké palestinské populaci, která tu žije“.

„V průběhu let, než jsme se dostali do úřadu, se to stávalo čím dál tím víc komplikovanějším a náročnějším. Jak se říká, branky se posouvaly tak dlouho, až už dnes vůbec nejsou na hřišti.

„Judea a Samaří – to jméno Judea říká všechno - jde o území, kde historicky žili Židé. Jak se říká, je to biblické srdce Izraele. Zahrnuje Hebron, kde Abraham koupil pohřební jeskyni pro svou manželku Sáru, Šilo, kde Truhla smlouvy odpočívala 369 let, než byl králem Šalomounem v Jeruzalémě postaven Chrám, Bet El, kde měl Jákob svůj sen o žebříku stoupajícím do nebe, Kasr al Yehud, kde Joshua vedl izraelský národ do zaslíbené země a Jan Křtitel pokřtil Ježíše a mnoho dalších slavných míst.“

„Po pádu Osmanské říše se Judea a Samaří spolu se zbytkem toho, co bylo tehdy označováno jako Palestina, staly předmětem Britské správy, která podléhala Balfourské deklaraci a podmínkám konference v San Remu a mandátu Společnosti národů. Tyto jednoduché podmínky dávali Britům za povinnost zajistit židovské osídlení v této zemi. To neznamená, že by toto židovské osídlení bylo exkluzivní, že by nikdo jiný neměl právo tam žít, ale Židé to právo rozhodně měli.“

„Pak se rychle dostaneme do roku 1967 a k Šestidenní válce. Poté, co bylo na Izrael zaútočeno, získal od Jordánska Judeu a Samaří. Jordánsko drželo Judeu a Samaří pouze 19 let a téměř nikdo neuznal jejich právo držet toto území.“

„Takže, logicky, kdo má nárok na tu zem? Izrael, jehož historická a zákonná práva byla uznána Ligou národů, Jordánsku, které tam bylo pouze 19 let a prakticky bez legitimity, a které se v každém případě vzdalo svých nároků na území západně od řeky Jordán v roce 1995, nebo snad Otomanům, kteří si nad Palestinci po První světové válce umyli ruce? Ta odpověď se zdá být, při vší úctě ke všem učencům, kteří to řeší, zřejmá.“

„A protože to bylo tak zřejmé, začaly se branky posouvat. Linie příměří z roku 1949 – linie, se kterou se nepřátelé Izraele dohodli držet, dokud se znovu nevyzbrojili a znovu se nepokusili Izrael zničit (jako například v roce 1973) – všichni najednou označili za nedotknutelnou „zelenou linií“ a limitem územního nároku Izraele.

„Podle amorfních představ o mezinárodním právu, kdy se nikdo nechěl vážně smířit se San Remem ani Mandátem Ligy národů, se osady samy o sobě staly nezákonnými.“

„Rezoluce 242 se stala mandátem pro stažení se Izraele ze všech obsazených území, přestože jasně říkala, že má být zabráněno takovémuto výkladu, a přestože americký zástupce, který v Yale Law School Rezoluci 242 vyjednal, Dean Eugene Rostow, explicitně řekl, že má Izrael nezpochybnitelné právo osídlit Judeu a Samaří.“

Friedman dospěl k závěru: „Pompeova doktrína sice nevyřeší konflikt o Judeu a Samaří. Ale přesune branky zpět na hřiště.“

„Toto nemůže zastínit ani skutečný problém, že v Judeji a Samaří žijí přes 2 miliony Palestinců a všichni si přejeme, aby žili důstojně, v míru, jako nezávislí, hrdí a s budoucností. Jsme odhodláni najít způsob, jak to udělat.“

„Pompeova doktrína jasně říká, že Izraelci mají právo žít v Judeji a Samaří. Neznamená to však, že Palestinci ne... to bude vyžadovat konkrétní dohody, které zlepší životy na obou stranách.“

Zdroj: Arutz Sheva - Israel National News