Smíření otců se syny
Dr. Jürgen Bühler

Kniha proroka Malachiáše je poslední knihou Starého zákona v křesťanské Bibli. Malachiáš představuje poslední slova starozákonní doby. Někteří teologové nazývají následujících 400 let „obdobím ticha“, protože Hospodin nepromluvil až do doby příchodu svého syna – Ježíše. Starý zákon končí takto:

 

„Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ (Mal 3:23–24)

 

V knize proroka Malachiáše jde o druhou zvěst uvozenou slovem „posílám“. Už v 1. verši 3. kapitoly Hospodin vyhlašuje: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu,“ což je jasný odkaz k Janu Křtiteli (Mt 11:10). Na samém konci knihy Hospodin znovu prohlašuje: „Hle, posílám,“ a odkrývá tak další stránku služby Jana Křtitele, tedy toho, jenž přišel v duchu a moci Elijášově (Lk 1:17).

 

Elijášovu službu vymezují dva hlavní principy. Zaprvé, je to Boží iniciativa. Nejde o lidský plán, ale Bůh říká: „Já to učiním!“ To v nás probouzí velkou naději, protože pokud Elijášovo poslání není závislé na člověku, ale na Hospodinu, je zaručen jeho úspěch! Stačí se připojit a podřídit velkému Božímu plánu.

 

Zadruhé, Elijášovu poslání je potřeba věnovat maximální pozornost. Malachiáš nás upozorňuje, že úspěch Elijášova působení pro nás bude životně důležitý, protože jinak Hospodin „stihne zemi klatbou“. To znamená, že nesmíme podceňovat závažnost Elijášova poslání na konci věků. Vyžaduje si pozornost všech lidí: Božímu záměru se musí podřídit nejenom duchovní, ale každý člen těla Kristova.

 

Poselství elijášovského ducha je jiné, než bychom očekávali. Elijášovo volání se soustředí na rodinné vztahy. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Otcové a synové. Matky a dcery. Jsou to mezigenerační a rodinné vztahy, na nichž Hospodinu velmi záleží.


V naší individualistické západní společnosti rodiny pozbývají důležitosti. Rodinné uspořádání je vystaveno mnohem větším útokům než kdy dříve. Dokonce i politika mnoha vlád na celém světě podkopává biblické pojetí zbožné rodiny v podobě otce a matky, kteří vychovávají čestné potomky. Biblická představa muže a ženy čelí útokům. Rekordní počet sňatků končí rozvodem. Mateřské lůno bylo kdysi symbolem bezpečí, nyní se z něj však stalo velmi nejisté místo pro nenarozené dítě, protože miliony dětí jsou zabíjeny právě v mateřském lůně, aniž by dostaly šanci na život.

 

Vztah mezi otci a syny a mezi Bohem Otcem a Jeho dětmi lze vymezit třemi okruhy a každý z nich se týká našeho života.

1) Osobní povolání k životu v rámci rodiny

Když Hospodin povolal Abrahama, aby se stal požehnáním světa a otcem lidu, který přinese spásu a víru až na konec země, vysvětlil, že toto požehnání se netýká jen několika jednotlivců. Právě naopak. Bůh prohlásil: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12:3)

 

Je důležité zdůraznit, že samotný účel Božího povolání Abrahama se soustředil na jeho rodinné vztahy. „Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: ‚Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil.‘“ (Gn 18:19) Pro Abrahamovo povolání bylo podstatné, že neměl sloužit jako jednotlivec, ale Hospodin viděl jádro jeho povolání v rodinném generačním poutu.

Židovský národ je dnes nepochybně příkladem celému světu ve věci víry a tradice, kterou neuchovávají pouze jednotlivci, ale předávají ji dalším generacím skrze studium (první kniha, kterou se děti ve zbožných rodinách učí číst, je Leviticus) a obřady (např. bar micva).

 

Na tomto přístupu nic nezměnil ani příchod novozákonní doby. Často slyšíme, že celé domácnosti byly zachráněny a pokřtěny. Když Hospodin povolal Kornélia, prvního pohana, který přijal evangelium, přislíbil mu: „Co on ti poví, přinese spásu tobě i tvé rodině.“ (Sk 11:14) Apoštol Pavel dal stejný příslib dozorci ve Filipách: „...budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Sk 16:31)

 

Má vlastní rodina zažila něco podobného, když asi před 80 lety Hospodin vtrhl do domu Bühlerů. Zmocnil se srdce mé babičky a celá její rodina byla spasena. A toto požehnání se přeneslo na všechna její vnoučata a pravnoučata.

Apeluji na vás, abyste při četbě těchto slov věřili v Boha nejen pro svou vlastní spásu, ale pro spásu celé své rodiny. Bůh chce, aby byly požehnány „všechny čeledi země“.
 

Proto otcové musejí přijmout roli kněze ve své rodině. Jejich duchovní poslání spočívá v modlitbách za děti a v tom, že je učí Božím cestám. Nepřenechávejte tuto důležitou úlohu jen církvi v nedělní škole. Otec je pro dítě nejdůležitější vzor.

 

Tutéž úlohu vůči dětem mají samozřejmě i matky. V době, kdy píši tyto úvahy, oplakávám svou matku, která zemřela před několika dny. Oba mí rodiče mi byli vzorem, protože následovali Ježíše. Učiňte dnes stejné rozhodnutí jako Jozue: „Já i můj dům budeme následovat Pána.“

Stejná pasáž samozřejmě platí i pro děti. Hospodin vetknul vztah dětí k rodičům doprostřed deseti přikázání. „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20:12) Apoštol Pavel poznamenává, že toto přikázání je první, které s sebou nese požehnání – slibuje lidem dlouhý život. Připomíná nám také, že v posledních dnech bude tato biblická hodnota a přikázání podkopávána, protože děti „nebudou poslouchat rodiče“ (Řím 1:30). Jako děti jsme povoláni ctít své otce a matky bez ohledu na to, jak staří jsme my nebo oni!

 

O těchto věcech by se dalo psát dlouho, ale je tu ještě další okruh elijášovského obrození, který se nás týká a kterému se musíme věnovat.


2) Víra našich otců
V Bibli se setkáváme ještě s jedním vztahem týkajícím se otců, konkrétně „víry našich otců“. V knize proroka Malachiáše (2:10) Hospodin kárá Izrael, protože znesvěcuje „smlouvu svých otců“.
 

Biblická víra je vírou v „nové věci“. Je to víra, v níž každá generace musí najít vlastní cestu, jak sloužit Bohu. Hospodin skrze proroky opakovaně vyhlašuje, že tvoří „nové věci“ (Iz 42:8, 43:19). Proto také kárá ty, kteří se nikdy nezmění, ale zůstávají za hradbou starých tradic a způsobů (Jer 48:11).

Změna se však nikdy nesmí dotknout základů naší víry, jak jsou vyloženy v Božím slovu, ani jimi otřást. Jediná věc, která se nikdy nezmění, jsou biblická pravda, učení a hodnoty, jednoduše proto, že Bůh se nemění. Mohou se změnit lidské komunikační prostředky, hudební a řečnické styly, způsob bohoslužby, ale samotné poselství se změnit nikdy nesmí. Co Hospodin nazval „hříchem“ před dvěma tisící lety, to zůstává hříchem dodnes. Co v Bibli Hospodin nazval „poctivým a spravedlivým“, nestane se nepoctivým a nespravedlivým ani dnes.

 

Církve a věřící dnes dělají dobře, že se inspirují uspořádáním rané církve v Jeruzalémě, vzorovou církví založenou prvními apoštoly. Čtyři opěrné sloupy rané církve – apoštolské učení, společenství svatých, lámání chleba a modlitba – jsou nezbytné pro jakoukoli církev či společenství, které hledá Hospodina. Proto izraelští proroci volali: „Slyšte mě, kdo usilujete o spravedlnost, ... Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila.“ (Iz 51:1–2)


Neopustíme pravdy, které před 200 lety přinesly obrození. Pokání a modlitba jsou dnes stejně důležité, jako byly během všech minulých obrození. Neexistuje snadné, okamžité obrození, které bychom si mohli stáhnout a které by se hodilo k našemu modernímu životnímu stylu. Životy Johna Wesleyho, George Whitefielda, Williama J. Seymoura či Reinharda Bonnkeho se svým průběhem mohou lišit, ale všechny nesly stejné DNA svatého života oddaného Ježíši. Starý drsný kříž je i dnes stejně starý a drsný. Ale když se jej budeme pevně držet a ukazovat k němu, kříž vydá svou překypující a svěží sílu i v našem postmoderním světě.

 

Elijášovým posláním je odkrýt staré prameny, které byly vyschlé po celá desetiletí nebo století, ale stejně jako my, i tyto prameny budou znovu přetékat čerstvou, živou vodou. Přesně to Elijáš udělal, když postavil Hospodinův oltář ležící v troskách. (1 Kr 18:30).

Základy jsou pro naši víru natolik důležité, že nebeský Jeruzalém je postaven na neotřesitelných a nezměnitelných základech dvanácti apoštolů a dvanáct bran do města je ještě starších, protože nesou jména dvanácti kmenů Izraele.

 

Pravděpodobně z tohoto důvodu anděl, který se zjevil Zacharjášovi, trochu pozměnil citát z knihy proroka Malachiáše (3:23): „...půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový.“ (Lk 1:17) Jan Křtitel přišel ke generaci, která se nutně potřebovala vrátit ke starým principům. Odchýlili se natolik, že je anděl nazval „neposlušnými“. Poselství Jana Křtitele se proto týkalo pokání. „Pokání“ v hebrejštíně znamená zároveň změnu i návrat směrem, odkud jsme přišli.

 

 

Elijášovský duch proto nepředstavuje jen velkou naději, očekávání obrody, znamení a divů, ale také ztělesňuje životy nejoddanějších věřících, kteří nekompromisně kráčejí cestami otců a díky tomu dobudou novou zemi!

3) Otcové naší víry

Třetí okruh se vztahuje na oblast, s níž měla církev potíže po celou dobu své existence. Je to náš vztah k židovskému národu.

 

Prohledáním elektronické Bible nebo konkordance snadno zjistíte, že slovo otcové (v množném čísle) se v Novém zákoně používá v úzce vymezeném okruhu případů. V anglické verzi Bible, New King James Version, odkazuje 50 z 57 výskytů slova „otcové“ k praotcům Izraele. „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců,“ (Sk 3:13), „vaši otcové jedli na poušti manu...“, (J 6:49), „Duch svatý dobře pověděl vašim předkům ústy proroka Izaiáše,“ (Sk 28:25). Celkově vzato asi 50 pasáží z Nového zákona se vztahuje k židovskému národu starozákonní doby. Apoštol Pavel říká o Izraeli: „...jejich jsou praotcové...“ (Řím 9:5)

To znamená, že všechny generace Izraele od Abrahama po Mojžíše a proroky máme považovat za své praotce. Taková je tradice, která charakterizovala Izrael po celá staletí, a to do také míry, že v Talmudu je celá kniha nazvaná Pirkei Avod, což znamená „výroky otců“.

 

Mohli byste namítnout, že to platí jen pro „dobré Izraelity“, jako jsou Abraham, Mojžíš atd. Ale za obzvláštní pozornost stojí dvě místa v Novém zákoně. Ve Skutcích apoštolů čelí Pavel a Štěpán velmi nepřátelskému davu, který je chce zabít. Oba těmto davům před útokem káží. A oba je oslovují stejně úžasným způsobem: „Bratři a otcové, vyslechněte mě...“ (Sk 7:2, 22:1). To nám připomíná další větu, kterou Pavel také řekl o Izraeli: přestože mohou být nepříteli evangelia, stále „zůstávají Bohu milí pro své otce“. (Řím 11:28)

A když se podíváme, jak Nový zákon líčí církev, zjistíme, že Ježíš svým učedníkům říkal „děti“ (např. J 21:5) a Pavel a Jan oslovovali členy církve také jako „děti“. (Gal 4:18, J 2:1)

Vztah mezi církví a Izraelem tedy můžeme nazírat jako vztah mezi otci a dětmi. Někteří z nedávných katolických papežů říkají židovskému národu „naši starší bratři“. Nebylo by ani nesprávné nazývat je našimi otci. Tak je označovali apoštolové.

Křesťanství se narodilo ze smlouvy Hospodina s Izraelem. Naše dnešní víra nám tedy byla dána Židy. I naši Bibli napsali Židé – židovští patriarchové, proroci a apoštolové, kteří všichni ukazovali k židovskému Mesiáši, jenž je v nebi stále nazýván „lev z pokolení Judova“. Proto Ježíš řekl samařské ženě, že „spása je ze Židů“. (J 4:22)


Proto je vztah církve k Izraeli stejně důležitý jako vztah mezi otci a dětmi a platí to i obráceně. Byla to však právě církev, kdo po staletí různými způsoby tupil své praotce. Je čas nejen učinit pokání, ale také přinést „ovoce pokání“, jak kázal Jan Křtitel.


Elijášovo poslání je posláním pro konec časů a jako takové je nemůže v těchto posledních dnech přehlížet žádný věřící ani sbor. Věřím, že církev posledních dnů, Nevěsta Kristova, si už nemůže dovolit ignorovat nebo odsunout stranou Ježíšovu rodinu, židovský národ. Elijášův duch na nás naléhá, abychom napravili svůj vztah k otcům. Náš vztah k nim je ničím nepodmíněný a nezávisí na tom, jak dobří jsou, zda věří tak, jak bychom chtěli, aby věřili, nebo jestli je izraelská vláda ideální. Naši otcové nejsou bezchybní, přesto je však máme ctít. Stejně je tomu i s Izraelem. Máme jej ctít, milovat a žehnat mu.


Elijášovský duch nám pomůže a naučí nás správnému vztahu k Božímu lidu a k Izraeli, zemi, kterou Hospodin svému lidu přislíbil věčnou smlouvou. Apoštol Pavel nás varuje, že jinak ohrožujeme samotné základy své existence, a to se nám může stát osudným (Řím 11:16). V duchu pátého přikázání můžeme ztratit požehnání, kterého se nám dostává, pokud ctíme své rodiče.

 

Téma letošní Slavnosti stánků je „Připravte cestu“, což souvisí s elijášovským duchem i s rodinou a mezigenerační obnovou. Taková témata jsou pro Pána důležitá, protože jsou součástí samé Jeho podstaty. Hospodin je náš Otec! A Jeho otcovské znepokojení je nejmocněji vyjádřeno skrze proroka Malachiáše:

 

„Syn ctí svého otce

a služebník svého pána.

„Jsem-li Otec,

kde je úcta ke mně?

Jsem-li Pán,

kde je bázeň přede mnou,

praví Hospodin zástupů...“ (Mal 1:6)
 

Ctít Hospodina jako otce, ctít naše biologické otce, znovu se přimknout k víře otců a ctít praotce naší víry – to všechno odráží Boží povahu.
 

Prosme Pána, aby vylil elijášovské pomazání na naše životy i národy. Modlete se prosím spolu s námi za Slavnost stánků, aby tato zvěst zněla jako jasné a hlasité volání po celém světě. „Připravme cestu Páně!“

 

Dr. Jürgen Bühler je prezident ICEJ

Překlad: Tamara Bláhová