Chyby, lži a předsudky

Jak Amnesty International démonizuje židovský stát

Rozsáhlá zpráva Amnesty International „Israel’s Apartheid Against Palestinians: Cruel System of Domination and Crime Against Humanity“ („Izraelský apartheid proti Palestincům: krutý systém nadvlády a zločin proti lidskosti“), která byla zveřejněna 1. února, obsahuje závažné systematické chyby, mnoho omylů, zaujaté soudy a je zjevně jednostranná.

Systematická pochybení

1. Zpráva nerozlišuje mezi situací na území Státu Izrael a na sporných územích. Ignoruje fakt, že na základě platných pravidel mezinárodního práva tato území podléhají různým právním režimům. Podle Haagské úmluvy z roku 1907 a Čtvrté ženevské úmluvy z roku 1949 musí Izrael na území, která dočasně spravuje po vojenském konfliktu, udržovat právní režim odlišný od práva platného na svém suverénním území. Neustálé směšování těchto pojmů je příslovečným mícháním jablek s hruškami a nesvědčí o profesionalitě autorů.

2. Všechny Araby, ať už jsou občany Státu Izrael, nebo žijí na sporných územích pod palestinskou samosprávou, označuje jako „Palestince“. Ignoruje fakt, že jako Palestinci se identifikuje pouze 7 % arabských občanů Izraele, a vnucuje jim svou představu o tom, jakou identitu mají mít. Zpráva navíc označuje za Palestince i další nežidovské obyvatelstvo, jako jsou Drúzové, beduíni nebo aramejští křesťané; žádná z těchto skupin se za Palestince nepovažuje.

3. Zpráva často vychází z chybného právního výkladu. Velmi volné zacházení s termínem „apartheid“ a jeho aplikace na ty aspekty Státu Izrael, které jej definují jako stát „židovský“, degraduje celý pojem apartheidu a v důsledku uráží jeho skutečné oběti v Jižní Africe. Neustále používaný termín „okupovaná palestinská území“ vzbuzuje dojem, jako by bylo nesporné, že tato území patří Palestincům. Ignoruje tak základní premisy mírového procesu založené na rezolucích Rady bezpečnosti OSN a je v rozporu s Dohodami z Osla, které stanoví, že o konečném statusu těchto území rozhodnou přímá jednání mezi OOP a Izraelem. Zda jejich výsledkem bude jeden, dva nebo tři státy, nějaká federace či konfederace a kudy povedou hranice, o tom nerozhoduje Amnesty. Dotčené území není ani palestinské, ani okupované.

4. Ignoruje teror, kterému Izrael čelí od svého založení. Například zmínka o obětech při masových demonstracích u hranice s Pásmem Gazy neuvádí, že Hamás záměrně používá civilisty, a to i děti, jako živé štíty: posílá je do míst, o kterých předem ví, že tam mohou přijít k úrazu. Podobně je odsouzen bezpečnostní plot, který Izrael postavil na tzv. zelené hranici, aniž by byl jen zmíněn jeho skutečný důvod: zabránit průniku sebevražedných atentátníků do Izraele. Zpráva často zaměňuje příčinu a následek a skutečné důvody izraelských bezpečnostních opatření zamlčuje nebo bagatelizuje. To svědčí o naprosté jednostrannosti.

Konkrétní nepravdy

Kromě jednostranných soudů obsahuje zpráva i vyložené nepravdy:

Tvrzení Amnesty:

„Izrael popírá práva uprchlíků žijících mimo Izrael a okupovaná palestinská území na návrat do svých domovů“

Skutečnost:

Žádné „právo na návrat palestinských uprchlíků“ neexistuje a nikdy nebylo stanoveno. Mezinárodní právo ani praxe žádné takové právo nestanoví a žádná mezinárodní smlouva nebo závazná rezoluce nikdy Izrael k takové povinnosti nezavázala. Jediná konkrétní a nezávazná zmínka o návratu palestinských uprchlíků je uvedena v článku 11 rezoluce Valného shromáždění OSN č. 194(III) ze dne 11. prosince 1948, kde OSN doporučuje, aby uprchlíkům, „kteří si přejí vrátit se do svých domovů a žít v míru se svými sousedy, byl návrat umožněn co nejdříve, jak to bude možné, a aby byly vyplaceny náhrady těm, kteří se rozhodnou nevrátit“. Tato rezoluce, kterou arabské státy odmítly, nestanovila žádné právo a žádnou povinnost.

Tvrzení Amnesty:

„Palestinští občané Izraele (sic) podléhají izraelskému civilnímu právu, které jim obecně dává větší míru svobod a ochrany lidských práv než Palestincům žijícím na „okupovaných územích“, nicméně jim upírá stejná práva, jaká mají židovští Izraelci (včetně práva na politickou participaci).“

Skutečnost:

Arabští občané Izraele mají právo volit a být voleni. V Knessetu jsou zástupci arabských stran a Arabové slouží v městských a obecních samosprávách. Od loňského roku je arabská strana Raam součástí vládní koalice.

Amnesty:

„Palestinci v anektovaném východním Jeruzalémě žijí sice rovněž pod izraelskou civilní správou, ale jsou jim udělována pouze povolení k trvalému pobytu, nikoli občanství.“

Skutečnost:

Každý arabský obyvatel východního Jeruzaléma může o občanství požádat a při splnění podmínek trvalého bydliště a čistého trestního rejstříku je dostane. V poslední době počet Arabů, kteří žádají o občanství, stoupá. Podle průzkumu Palestinského centra pro výzkum veřejného mínění více než polovina arabských obyvatel Jeruzaléma dává přednost izraelskému občanství. Jestliže je skutečné procento držitelů izraelského pasu nižší, je to především způsobeno značným tlakem vůdců Palestinské autonomie, kteří je od žádosti odrazují.

Fragmentace a segregace

Zdá se, že osou, kolem které Amnesty vystavěla své tvrzení o apartheidu, je tvrzení, že Izrael „nutí žít Palestince v enklávách ve Státě Izrael … a na Západním břehu a v Pásmu Gazy“. V každé multikulturní společnosti, kde vedle sebe žijí různé národnosti, rasy, náboženství a kultury, mají tyto skupiny přirozený sklon bydlet blízko sebe. Taková sociální fragmentace není žádný zločin. Místa, kde lidé stejné kultury nebo jazyka žijí pospolu ve svých komunitách, najdete v New Yorku, Ženevě, Bruselu nebo ve Vídni. To není apartheid.

Amnesty ovšem nezkoumá sociální fragmentaci nikde jinde než v Izraeli, kde jí dodává negativní význam a nazývá ji apartheidem. Takový přístup je diskriminační a nepřijatelný.

Apartheid

Klíčovým obviněním Amnesty je nařčení z apartheidu. Amnesty si nedělá hlavu s přesnými právními pojmy. Tak vynalezla vlastní definici „apartheidu“. Pracuje s pojmem „nadvlády“, který ztotožňuje s „ovládáním“ či „kontrolou“. V obecné angličtině mohou být tyto pojmy („domination“ a „control“) příbuzné, ale z právního hlediska je taková definice směšná. Znamenala by, že apartheid vzniká všude, kde existuje mocenská nerovnováha mezi státy nebo kde žije nějaká menšina. Toto směšování pojmů by také znamenalo, že jakákoli situace nepřátelské okupace (jak je definována v mezinárodním právu) by automaticky byla ekvivalentní apartheidu.

Pojem apartheid je navíc třeba vykládat ve světle ideologie a praxe bývalého jihoafrického režimu (viz článek II Mezinárodní úmluvy o potlačení a trestání zločinu apartheidu), která byla založena na představě rasové nadřazenosti bílé rasy. Žádná podobná ideologie v pozadí kritizovaných izraelských politik není.

V tomto kontextu stojí za to citovat z článku jihoafrického soudce Richarda Goldstonea, který zveřejnil v listu New York Times 31. 10. 2011 pod názvem „Izrael a pomluva apartheidu“:

„V Izraeli apartheid neexistuje. Nic se tam nepřibližuje definici apartheidu podle Římského statutu, jímž se myslí „nelidské činy spáchané v kontextu institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jednou rasovou skupinou nad jakoukoli jinou rasovou skupinou nebo skupinami s úmyslem takový režim udržovat“. Izraelští Arabové, kteří tvoří 20 % izraelského obyvatelstva, mají právo volit, mají své politické strany a zastoupení v Knessetu a zastávají prestižní postavení včetně Nejvyššího soudu. Arabští pacienti leží vedle židovských pacientů v izraelských nemocnicích a dostává se jim stejné lékařské péče.“  

Arabští občané tvoří v židovském státě menšinu a pro zlepšování jejich postavení je jistě možné a potřebné mnohé učinit. To je však něco zcela jiného než systematická rasová diskriminace vtělená do právního řádu. Naopak, izraelské prohlášení nezávislosti deklaruje rovnoprávnost všech občanů bez ohledu na rasu či náboženství.

Závěr

Je těžké vyhnout se dojmu, že načasování této zprávy je určeno jako vstup pro vyšetřovací komisi, kterou zřídila Rada OSN pro lidská práva vloni v květnu po dalším konfliktu v Gaze s otevřeným mandátem zkoumat porušování lidských práv Palestinců ze strany Izraele. Výsledky tohoto „zkoumání“ jsou předem jasné.

Svévolné nakládání s definicí apartheidu má za cíl odsoudit koncept Izraele jako židovského státu a lze říci, že tak upírá Židům právo na sebeurčení. Amnesty nepodrobila žádný jiný stát na světě podobnému zkoumání a stejným kritériím jako Izrael. Tyto dva fakty samotné naplňují mezinárodně uznávanou definici antisemitismu, kterou schválil i náš parlament.

Takové zprávy nejenže nepodporují pozitivní vztahy mezi Araby a Židy a úsilí o koexistenci, ale naopak odměňují palestinskou neústupnost a rozdmýchávají protižidovskou nenávist po celém světě.

Mojmír Kallus

Zdroje: Amnesty International, Jerusalem Center for Public Affairs, thinc.