Je to jako přičítat Kainův zločin Abelovi
Komentář k obvinění Izraele z genocidy
Jižní Afrika tvrdí, že Izrael se dopouští genocidy Palestinců, a podala na něj žalobu u Mezinárodního soudního dvora. Při projednávání této pře předložila Jižní Afrika a Izrael diametrálně odlišné argumenty.
Jihoafrická republika tvrdí, že Izrael je rasistický stát apartheidu, který se snaží Palestince vyhladit (a to už od roku 1948), a jediným řešením je nařídit Izraeli okamžité a úplné ukončení konfliktu v Gaze.
Izrael přednesl zcela opačný pohled. Genocidní záměr má Hamás, nikoli Izrael. Izrael je legitimní stát založený na vládě práva a vede spravedlivou válku proti Hamásu, nikoli proti palestinskému lidu. Počet mrtvých a rozsah destrukce v Gaze je velký, ale jde o nešťastný a nevyhnutelný následek války, kterou Hamás zahájil a kterou Izrael nikdy nechtěl.
Dne 26. ledna 2024 Mezinárodní soudní dvůr ve svém předběžném opatření rozhodl, že je „myslitelné“, že Izrael páchá na palestinském lidu genocidu. Na jedné straně uznal, že 7. října „Hamás a další ozbrojené skupiny z Pásma Gazy provedly útok na Izrael, zabily více než 1 200 osob, tisíce jich zranily a odvlekly asi 240 lidí do zajetí, z nichž mnozí jsou stále drženi jako rukojmí“, a požadoval propuštění rukojmí, na druhé straně však soud vůbec nezmínil, že Hamás užívá proti Izraeli sílu trvale a vede genocidní kampaň na vyhlazení židovského národa.
Konstruktivní ambivalence
Pětadvacetistránkové stanovisko soudu je jasným příkladem „konstruktivní ambivalence“, což je technika (obvykle připisovaná Henrymu Kissingerovi) používaná k zakrytí neschopnosti vyřešit spornou otázku, na niž mají strany zásadně odlišný pohled, a to způsobem, jenž každé z nich umožní tvrdit, že dosáhla nějakých ústupků.
Soud silně kritizoval izraelské užití síly v Gaze a prohlášení mnoha izraelských vůdců, která vypadala, že podporují rozsáhlé ničení a zabíjení Palestinců v Gaze v reakci na útok 7. října. Nicméně konstatoval, že nemůže (a neměl by) v této fázi rozhodovat, zda Izrael genocidu páchá.
V souladu s tím soud nevyhověl extrémnímu požadavku Jižní Afriky na zastavení palby. Nicméně Izraeli nařídil, aby „zajistil, že genocidu nepáchá“. Izrael je přirozeně toho názoru, že nemá v úmyslu palestinský lid zničit, a tudíž se genocidy nedopouští.
Soud se vyhnul obtížné otázce, zda dochází ke genocidě, a pouze vyzval Izrael, aby „přijal okamžitá a účinná opatření k zajištění naléhavě nutných základních služeb a humanitární pomoci na zmírnění nepříznivých životních podmínek Palestinců v Pásmu Gazy.“ Jde v zásadě o povinnost, kterou Izrael podle mezinárodního humanitárního práva už má.
Je pravda, že soud vyslovil „hluboké znepokojení“ nad situací rukojmí a „vyzývá k jejich okamžitému a bezpodmínečnému propuštění“. Tato slova jsou hezká, ale naprosto neúčinná, protože Hamás není stranou tohoto řízení.
Soudce Aharon Barak
Aharon Barak, soudce nominovaný izraelskou stranou, zveřejnil silné disentní stanovisko, v němž přístup soudu výrazně kritizuje. V zásadě prohlásil, že soud „přičítá Kainův zločin Abelovi“. Odkazuje tím na příběh ze čtvrté kapitoly Genesis, kde Kain ze žárlivosti zabil svého bratra Abela.
Barak byl jedním ze dvou soudců z celkových sedmnácti, kteří oponovali většinovému stanovisku. (Druhou byla ugandská soudkyně Julia Sebutinde, která vyslovila názor, že jihoafrická tvrzení jsou bezpředmětná a věc by měla být zamítnuta).
Barak ve svém stanovisku zdůraznil, že Úmluva o genocidě byla přijata v důsledku holocaustu. Vytvořila nový mezinárodní zločin, „zločin všech zločinů“, nejhrůznější zločin, jaký může existovat. Židovský národ ví lépe než kterýkoli jiný, co je genocida, a Stát Izrael byl založen proto, aby zajistil, že se genocida nikdy nebude opakovat.
Genocida představuje zabíjení příslušníků nějaké skupiny s cílem tuto skupinu zlikvidovat. V jádru tohoto pojmu je úmysl vyhladit tuto skupinu jako celek. Bez tohoto úmyslu není možno hovořit o genocidě, i když dochází k rozsáhlé destrukci, která může představovat porušení mezinárodního humanitárního práva nebo práva trestního.
Barak sám zakusil nacistický pokus o genocidu na vlastní kůži. Byl narozen v litevském Kaunasu a jen zázrakem přežil nacistické běsnění. Pouze pět procent litevských Židů holocaust přežilo.
Důkazy genocidy?
Barak zdůraznil, že rozhodnutí soudu, že je „myslitelné“, že Izrael má v úmyslu zničit nejen Hamás, ale Palestince jako takové, je silně problematické. Soud založil svůj závěr na kombinaci velkého počtu obětí a rozsáhlé destrukce, skutečnosti, že Izrael si byl vědom toho, že jeho kampaň způsobí humanitární krizi, a na několika vybraných prohlášeních izraelských vůdců, která učinili krátce po 7. říjnu.
Soudce Barak však ve svém stanovisku poukazuje na to, že taková argumentace překrucuje skutečnost. Prohlášení izraelských lídrů jsou vytržena z kontextu, silně spoléhá na pochybné informace poskytnuté Hamásem a je v rozporu s veškerými Izraelem poskytnutými doklady o tom, že se všemi možnými způsoby snaží civilní ztráty minimalizovat. Ignoruje skutečnost, že jde o vysoce složitou a obtížnou válku v městském prostředí, v níž Hamás záměrně používá strategii umísťování svých bojovníků v civilních objektech, jako jsou školy, mešity a nemocnice.
Je nepochopitelné, proč soud obrovské množství důkazů, které Izrael poskytl o svém úsilí minimalizovat civilní ztráty a o strategii Hamásu civilní ztráty maximalizovat, prakticky ignoroval.
Tvrzením, že je „myslitelné“, že Izrael se dopouští genocidy, soud dovolil politizaci mezinárodního práva. Jižní Afrika evidentně využila Úmluvu o genocidě k tomu, aby prosazovala palestinskou politickou věc a podpořila kampaň Hamásu.
Není tajemstvím, že Africký národní kongres má úzké vztahy s Hamásem a s Palestinskou autonomií. Dokonce se objevily důkazy o tom, že byl do věci zapleten Írán, který možná tuto kauzu v Haagu financuje.
Soud se také silně opíral o důkazy předložené organizací OSN pro palestinské uprchlíky UNRWA. UNRWA je však v této věci sotva neutrální. V posledních dnech se objevila řada důkazů, že Hamás do UNRWA silně infiltroval. Podle listu Wall Street Journal je deset procent z dvanácti tisíc pracovníků UNRWA spojeno s Hamásem.
Co je však snad ještě důležitější, jihoafrické selektivní a zpolitizované zneužití Úmluvy o genocidě proti Izraeli odvádí pozornost světa od genocidní kampaně na likvidaci Židů v Palestině, kterou vede Írán prostřednictvím svých prodloužených ramen, k nimž patří Hamás (v Gaze a na Západním břehu) a Hizballáh (v Libanonu).
O tom, že Hamás je prodlouženou rukou Íránu a sdílí jeho záměr zlikvidovat Židy v Palestině, není pochyb. Jak ukazuje jeho charta z roku 1988, je to islamistické hnutí oddané násilí za účelem „vymazání Izraele“ a „vztyčení Alláhovy korouhve nad každou pídí Palestiny“.
Pro Hamás, Palestinský islámský džihád a další podobné islamistické skupiny je pouhá existence Státu Izrael vnímána jako překážka vlády Alláha. Bezprostředním cílem Hamásu sice je nastolení islámu a práva šaría v celé Palestině, ale hnutí je globální. Například článek 2 charty Hamásu zní:
„Islámské hnutí odporu je jedním z křídel Muslimského bratrstva v Palestině. Hnutí Muslimského bratrstva je univerzální organizace, která představuje největší islámské hnutí moderní doby. Je charakteristické hlubokým chápáním, přesným porozuměním a úplným přijetím všech islámských pojmů ve všech oblastech života, kultury, vyznání, politiky, ekonomiky, vzdělávání, společnosti, spravedlnosti a soudu, šířením islámu, vzdělání, umění, informací, tajných věd a konverze k islámu.“
Důsledky rozhodnutí
Konstruktivní ambivalence, která z rozhodnutí soudu (snad záměrně?) zaznívá, ignoruje kontext případu a vyhýbá se jasnému rozhodnutí o meritu věci. Soudce Barak ukázal, že důkazy předložené soudu prostě neposkytují základ pro závěr, že je myslitelné, že Izrael se dopouští genocidy. Soud to měl rozpoznat a jihoafrické tvrzení odmítnout. Tím, že jihoafrickým politicky motivovaným tvrzením dodal věrohodnosti, umožňuje politizaci práva. To vše podkopává jeho autoritu a integritu právního systému a také podkopává právo států bránit se proti teroru. Jak soudce Brak uzavírá:
„Je znepokojivé, že uplatnění Úmluvy o genocidě za těchto okolností může zpochybnit její integritu a rozředit pojem genocidy. Úmluva o genocidě se snaží zabránit fyzickému zničení nějaké skupiny jako takové a takové jednání trestat. Jejím cílem není zcela zakázat ozbrojené konflikty. Přístup soudu otevírá státům dveře ke zneužití Úmluvy o genocidě za účelem omezení práva na sebeobranu, zvláště v kontextu útoků páchaných teroristickými skupinami.“
Zdroj: The Hague Initiative for International Cooperation, www.thinc-israel.org