Vrba–Wetzler Memorial slaví desáté výročí

V roce 2024 si připomínáme trojí výročí: 80 let od úspěšného útěku Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau v dubnu 1944; 10 let od vzniku Vrba–Wetzler Memoriálu v srpnu 2014 a 100 let od narození Rudolfa Vrby, původním jménem Waltera Rosenberga, 11. září 1924.

I proto se letošní ročník Pochodů po stopách hrdinů, který pořádá ICEJ od roku 2015 na popud Fedora Gála, nesl v duchu velkého zájmu účastníků. Oba letní termíny byly obsazeny takřka ihned po zveřejnění. Každý den, za jakéhokoliv počasí, statečně vyráželi na trasu pochodu, povzbuzováni příběhem neuvěřitelné odvahy, statečnosti a odhodlání. Pomáhal jim k tomu šestičlenný organizační tým, který se musel v průběhu pochodu poprat s mnohými nečekanými výzvami a překážkami. Jaká panovala po celou dobu atmosféra, to vám přiblíží osobní reflexe několika z nich na konci tohoto článku.

Během šestidenního putování po stopách Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby otevíráme jejich vzpomínkové knihy a čteme z nich na místech, o nichž je v nich řeč.

„Prvé opretie skrehnutých rúk do dreva, prvý pokus roztlačiť barakové dielce. Ale na sústredené vzopretie nie je dosť miesta ani dosť síl. Po každom prudšom a dlhšom vzopretí sa im do tela zabodnú tisice rozpálených ihiel. Po treťom márnom pokuse už nevládzu, sú celkom vyčerpaní, nohy sa im chvejú a podlamujú, nemôžu pomôcť rukám váhou tela.“

„Chvíle paniky. Prudce jsme oddechovali, snažili se vyprostit, zaliti potem jsme napínali každý kousek naší společné síly. Postupně, téměř bolestivě se prkna o několik centimetrů nadzvedla. Teď jsme je mohli chytit za drsné okraje a odsunout. Udělali jsme to a nad sebou jsme spatřili hvězdy, zářící na černém zimním nebi bez měsíce. Panebože, ty mizerný Němci nás málem našli!“ šeptal Fred. „Kdyby dali pryč ještě tahle prkna, měli nás!“

„Vyškrábali jsme se na studený vzduch a pečlivě vrátili prkna na místo pro případ, že by ještě někdo použil naši únikovou komnatu. Chvíli jsme seděli nahoře na hromadě, bez hnutí, neviditelní, a pozorovali vnitřní tábor, který jsme už nikdy nechtěli znovu vidět. Poprvé jsem viděl noční Osvětim zvenku. Jasná světla kreslila v temnotě měkkou žlutou stezku a dodávala celému místu tajuplnou auru, která byla téměř krásná. My jsme ale věděli, co ta strašná krása znamená, že v těch barácích lidé umírají, hladovějí, skrytě za každým rohem spřádají intriky a zabijejí. Otočili jsme se k táboru zády, sklouzli dolů, vrhli se na zem a začali se pomalu plížit po břiše, opatrně, centimetr po centimetru pryč od opuštěných strážních věží.“

Nejprve jdeme polskou rovinou, až k obzoru, kde se v dáli rýsují zaoblené siluety Malých Beskyd. Ty přejdeme druhý den. Třetí den vejdeme do Beskyd Slezských. A z nich šestý den přijdeme na Slovensko. Do Skalitého. Byla to pro nás dříve neznámá vesnice. A ve vesnici nikdo nic netušil o dvou utečencích z Osvětimi, aniž kdo slýchal o tom, že by se někdo vypravil po jejich stopách. Z Osvětimi do Žiliny!

Dnes, po deseti letech trvání Vrba–Wetzler Memoriálu, je tomu jinak. Ve Skalitém už každý ví, kdo byli Wetzler a Vrba. A díky aktivitě místního obecního úřadu už také každý ví, kdo byl Ondrej Čanecký. Od ledna 2019 uznán jako Spravedlivý mezi národy. To on to byl, společně se svou manželkou Agátou, kdo těm dvěma poskytl nezbytné útočiště, jinak by cestu do Žiliny už nezvládli. Ve své chalupě je nechal přespat, nakrmil je, ošatil, vyhledal pomoc a vymyslel způsob, jak je nenápadně dostat až do Čadce k doktoru Polákovi. Tři dny a tři noci strávili ve Skalitém.

Odsud pěšky do Čadce na trh v přestrojení za pomocníky v zemědělství. Z trhu do ordinace doktora Poláka a odtud příští ráno za doprovodu jakéhosi chlapa s gardistickým odznakem vlakem až do Žiliny. V Žilině z vlaku do židovského starobince, vzdáleného co by kamenem dohodil. A tady, v jeho sklepení, rozděleni do dvou oddělených místností, aby se nemohli domlouvat, sepisují svědeckou výpověď. Výpověď, která se do dějin holocaustu zapsala jako Zpráva Wetzlera a Vrby. Zpráva, která mohla zachránit statisíce lidských životů.

Však jim za to také věnovali v Žilině v roce 2018 Cenu města in memoriam a v roce 2023 po nich pojmenovali jedno malé náměstí. Najdete ho blízko budovy onoho bývalého starobince v Hollého ulici. A právě zde, i díky našim pochodům, Židovská náboženská obec Žilina vybudovala pamětní místnost věnovanou Vrbovi a Wetzlerovi.

Radek Hejret

O obyčajnej ľudskosti

Paradoxne, práve na pozadí neľudskej skúsenosti holokaustu som sa popri vás a skrz príbeh V&W naučila opäť niečo o ľudskosti. O jednoduchej pomoci. O priateľstve. O rozpačitosti. O tých drobných veciach, ktoré robia život mäkším a žiteľnejším. Ďakujem, že kdesi pri otlakoch, dáviacom reflexe, pod páliacim slnkom, či len v tichu sme sa stretli ako ľudia. Obyčajní, krehkí, schopní stretnutia a schopní niesť príbehy. A tak ako kedysi Wetzler, aj ja šepkám vaše mená, lebo nechcem zabudnúť... Jannie, Hanka, Lukáš, Leah, Jarda, ecc.. (všetci vy ostatní, samozrejme ) Ďakujem.

Anežka

Dojmy z Londýna

Po návratu do Londýna a několika dnech, kdy jsme zpracovávali to neuvěřitelné dobrodružství z uplynulého týdne, vám chceme vyjádřit hlubokou vděčnost za výjimečný zážitek, jejž jsme mohli zakusit.

Účast na memoriálu Vrby a Wetzlera byla pro nás současně pokořující a inspirující. Cítíme se nesmírně poctěni, že jsme se mohli tohoto důležitého pochodu zúčastnit. Zvláště silně na nás zapůsobilo, že iniciativu organizovat tento vzpomínkový pochod a postavit se proti antisemitismu na sebe vzali převážně obyčejní, nežidovští občané z Česka a Slovenska. To bylo příjemné překvapení. Normálně bychom čekali, že hybnou silou budou Židé, ale skutečnost, že 90 procent účastníků včetně organizátorů a vedoucích bylo nežidovského původu, ukazuje na hluboké a široké zaujetí pro tuto problematiku. Tato obětavost ze strany těch, kdo nejsou členy židovské obce, podtrhuje univerzální důležitost připomínání a boje proti antisemitismu.

Tady v Londýně vyprávíme o své cestě rodině, přátelům a kolegům a vyzdvihujeme nádhernou práci, kterou dělá ICEJ. Jsme opravdu rádi, že jsme mohli tuto cestu sdílet s vámi a doufáme, že se zase někdy v budoucnu potkáme.

Diana a Tom, Londýn

Bolo to dobré

Dvakrát zablúdim, opýtam sa miestnych na cestu a o niekoľko minút som na mieste. Ubytujem sa a o dve hodiny som už s ostatnými účastníkmi na pive. Angličtina sa mieša so slovenčinou a ja podľa akcentu identifikujem kraje mojich spoluputujúcich,  s ktorými budem zdieľať najbližších 8 dní.

Napätie postupne opadá a začínam mať zreteľný pocit, že to bude dobré. Že títo cudzí ľudia okolo mňa sú dobrí. Usmejem sa a prvýkrát pociťujem niečo, čo tu budem cítiť ešte veľakrát. Obyčajnú krehkú ľudskosť.

Naučila som sa, že ľudia sú stále dobrí. Že človek má vždy na výber z viacerých možností. Že keď mám pocit, že ďalej to už nedám, vždy ma niekto zozadu potlačí o kúsok dopredu. A že sa mám napriek všetkému veľmi dobre. Spoznali sme sa navzájom a spoznali aj samých seba. Obyčajní, nedokonalí a zraniteľní, ale schopní niesť svoje osudy, bolesti a sny.

Tatiana Bóriková