Uznání palestinského státu jako forma appeasementu: Evropská kampaň za palestinskou státnost

Aviram Bellaishe

Postoj Francie je jasný: Ano míru. Ano pro bezpečnost Izraele. Ano pro palestinský stát bez Hamásu.

- Francouzský prezident Emmanuel Macron, duben 2025

Za tímto stručným tweetem se skrývá politika – nebo lépe řečeno rostoucí problém v Evropě. Země, které aktuálně stojí v čele hnutí za uznání palestinského státu – Francie, Španělsko, Irsko, Norsko – to nedělají v rámci racionálního politického procesu, ale v důsledku vnitropolitického tlaku, vyvolaného bouřlivými demonstracemi, veřejností, kde dominují muslimské hlasy, a militantními kampusy.

Jednostranné uznání palestinského státu se tak stává aktem domácího appeasementu – a právě proto představuje nebezpečný strategický omyl. Je motivováno potřebou tvářit se morálně, ale ignoruje destruktivní důsledky pro bezpečnost Izraele, regionální stabilitu i pro budoucnost samotných Palestinců.

Evropa: "Lokalizace" palestinského státu

Francie: Politika ovlivněná hrozbami

Ve Francii, kde žije přibližně 6,8 milionu muslimů (asi 10 % obyvatel), se izraelsko-palestinský konflikt stal hlavním domácím tématem. Po útoku Hamásu v říjnu 2023 Macron nejprve vyjádřil podporu Izraeli, ale velmi rychle přeřadil na jinou kolej. Vyjádření podpory palestinskému státu uprostřed bojů tak mířilo především k domácím posluchačům.

V pozadí stál nárůst antisemitských incidentů o 400 procent, zakázané demonstrace, které se přesto v ulicích Paříže konaly, a bezprecedentní podpora radikální strany LFI vedené Jeanem-Lucem Mélenchonem, která získala 62procentní podporu mezi muslimy oproti pouhým osmi procentům veřejnosti jako celku. Macron pochopil: pokud nedá ulici najevo, že jí naslouchá, politický střed ztratí vliv.

Španělsko: Vláda se připojila k protestům

Ve Španělsku, kde žije 2,5–3 miliony muslimů, vzali uznání palestinského státu za své. Sánchezova vláda složená ze socialistů a jejich partnerů z radikální levice (Sumar) oznámila oficiální uznání Palestiny v dubnu 2024. Toto prohlášení nevycházelo pouze z ideologického odhodlání; bylo také přímou reakcí na rostoucí tlak veřejnosti.

 

Ve více než 50 městech se pod heslem „Zastavte genocidu“ konaly masové demonstrace. Na univerzitách vyhlašovali stávky a akademická sdružení požadovala přerušení vazeb s izraelskými institucemi. Místopředsedkyně vlády Yolanda Díazová osobně provolávala heslo „Od řeky k moři“, což sice vyvolalo mezinárodní odsouzení, ale posílilo její postavení mezi muslimským obyvatelstvem. I zde se uznání Palestiny stalo především vnitropolitickým manévrem.

Německo: Rostoucí tlak

Třebaže se Německo k tomuto trendu oficiálně nepřipojilo, i tam sílí domácí tlaky. V Německu žije asi 5,5 milionu muslimů. Ve velkých městech se konaly bouřlivé protesty, antisemitské incidenty vzrostly o 320 procent a docházelo k útokům na židovské instituce.

Tato agitace vyvolala politickou reakci, i když váhavější. Kancléř Olaf Scholz hovořil o potřebě palestinského státu, odsoudil scénáře vyhnání z Gazy a zároveň zvýšil pomoc Gaze. Nové strany jako BSW a DAVA začínají přitahovat sympatie muslimů, což Němcům připomíná cenu, kterou zaplatili v roce 2016, kdy Sociálnědemokratická strana uznala genocidu Arménů a ztratila asi sto tisíc voličů tureckého původu.

"Stát bez Hamásu"? - Když Evropa nechápe, o čem je řeč

Snaha Západu rozlišovat mezi „džihádistickým teroristou“ a „nacionalistickým bojovníkem“ typu OOP odráží zásadní nepochopení konfliktu. Ve skutečnosti není mezi doktrínou hudna Hamásu a postupným plánem Fatahu žádný rozdíl. Obojí vychází ze stejné základní strategie: trvalého, pečlivě odměřovaného, stupňujícího se boje, jehož konečným cílem není dohoda, ale zničení sionistického nepřítele.

Jádrem postoje Hamásu je koncept hudny: dočasného příměří, když čelí silnému nepříteli, které umožňuje reorganizaci a přípravu na další fázi boje. Šejch Ahmed Jásin, zakladatel organizace, o tom hovořil již v 90. letech 20. století. Vysocí představitelé jako Chálid Maš'al, Ismáíl Haníja a Jahjá Sinvár tuto myšlenku nesčetněkrát zopakovali.

Hudna nikdy neznamená konec konfliktu, ale pouze taktickou přestávku na cestě k dalšímu džihádu – přestávku, jejímž cílem je zmást Izrael a získat čas.

Realita to skvěle dokazuje. I kdyby byl Hamás dočasně odzbrojen, vyhoštěn nebo „vyloučen z arény“, jeho étos bude nadále vzkvétat: v mešitách, učebnicích, místních policejních složkách, v pouličním diskurzu. Boj neskončí, pouze projde určitou fází.

Fatah a Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), které Evropa označuje za umírněného partnera, zastávají téměř stejnou koncepci. Již rezoluce Palestinské národní rady z roku 1974 hovoří o „rozfázovaném plánu“: pokud se v jakémkoli politickém okamžiku podaří na některém území získat opěrný bod, bude sloužit jako prostředek k pokračování boje až do vymýcení Izraele.

Jásir Arafat tuto snahu neskrýval. V roce 1994 přirovnal dohody z Osla ke smlouvě z Hudajbíje – strategickému odkladu, který si Mohamed vzal, když čelil silnějšímu nepříteli, s pevným úmyslem ji v budoucnu porušit. Fajsal Husajní označil dohody za „trojského koně“ a výslovně přiznal, že cílem není existovat vedle Izraele, ale místo něj.

Po uzavření dohod z Osla bylo při teroristických útocích zavražděno více než 1 400 Izraelců – osmkrát více než v desetiletí, které dohodám předcházelo. Palestinská samospráva (PA) to nejen neodsoudila, ale naopak oslavovala. Na „platy“ teroristům jdou stovky milionů šekelů; dokonce i přes nátlak USA v roce 2025, aby platby rodinám teroristů a „mučedníků“ zastavila, Palestinská samospráva tuto praxi neukončila, ale pouze ji svěřila kanceláři prezidenta. Platby pokračují v jiném hávu a sám Mahmúd Abbás se vyjádřil jasně: „I kdyby nám zbyl jen haléř – budeme ho dál dávat rodinám mučedníků.“

Vzdělávání: Systémový antisemitismus

Vzdělávací systém Palestinské autonomie, který je z velké části financován Evropskou unií, nadále podporuje delegitimizaci Izraele, glorifikaci mučedníků a démonizaci Židů.

Aktualizovaná zpráva organizace IMPACT (březen 2025) poukazuje na znepokojivé prvky, jako jsou mapy bez Izraele, písně oslavující umírání za Palestinu, matematická cvičení, kde jsou jednotkou výpočtu mučedníci, a zobrazování Židů jako lhářů a nepřátel islámu.

Ani ve veřejnosti Palestinská samospráva nepropaguje umírněný diskurz, ale někdy přímo vybízí k teroristickým útokům. V lednu 2023, po masakru v jeruzalémské synagoze, Abbás – pod tlakem USA, aby jej odsoudil – odmítl tak učinit z obavy, že by ho to politicky poškodilo. Také 7. října se na kanálech Fatahu objevila videa, na nichž se operativci hnutí chlubili svou účastí: „Členové Fatahu se účastnili masakru – zabíjeli jsme je a šlapali jim po hlavách,“ „Zabili jsme každého Izraelce,“ „Usmrťte ty syny opic a prasat“.

Teprve po pěti dnech se po obrovském tlaku Washingtonu objevilo vágní prohlášení o „odporu proti ubližování civilistům na obou stranách“ – bez zmínky o Hamásu či masakru a beze slova o dětech.

Bez infrastruktury není stát

Nálada palestinského obyvatelstva a co to znamená pro budoucnost

V současné době palestinská politická realita nesplňuje podmínky pro vybudování umírněného nebo mírumilovného státu. Průzkumy veřejného mínění trvale zjišťují širokou podporu radikálních hnutí a ozbrojeného boje.

Například podle průzkumu zveřejněném několik měsíců po útoku Hamásu 7. října 2023:

  • Útok podpořilo 72 procent Palestinců.
  • Podle 70 procent je násilný boj nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout národních cílů.
  • Pouze 34 procent podporovalo dvoustátní řešení.
  • Pokud by se konaly všeobecné volby, Hamás by zvítězil s výrazným náskokem jak v Gaze, tak na Západním břehu Jordánu.

Palestinská veřejnost je nejen zklamaná ze svého vedení, ale také nově definuje pojmy „nezlomnost“ a „odhodlání“. Důvěru mají především osobnosti ztotožněné s ozbrojeným bojem – například Marván Barghútí, který si odpykává pět doživotních trestů za vraždu, zatímco pragmatické osobnosti jako Salám Fajád jsou považovány za slabé, nebo dokonce „kolaboranty“.

Je však třeba poznamenat, že vedle radikální většiny existuje i menšina, která je klidná, občanská a umírněná. Jsou zde pedagogové, studenti, podnikatelé, akademici a obchodníci, kteří věří v jiný přístup založený na budování institucí, dialogu a zlepšování společnosti zevnitř. Nejsou většinou a nemají politickou moc, ale jsou tu a čelí tlaku Hamásu a někdy i Palestinské samosprávy.

Prozatím se nejedná o funkční opozici, ale o potenciální jádro, z něhož by se mohlo vybudovat vedení, společnost a naděje.

I když na chvíli pomineme veřejný diskurz a radikální ideologii, zůstává praktická otázka: Existuje v současnosti palestinská entita schopná vytvořit a spravovat stát? Odpověď, podle všech politických, institucionálních a ekonomických kritérií, je záporná.

Hluboký rozkol bez vyhlídky na sjednocení

Od roku 2007 Gazu a Západní břeh Jordánu spravují dva soupeřící subjekty: Hamás vládne v Gaze jako nezávislý, ozbrojený, islamistický subjekt; a Palestinská samospráva částečně vládne na Západním břehu Jordánu s omezenými pravomocemi a křehkou stabilitou. Pokusy těchto dvou skupin o usmíření – káhirské dohody, dočasné vlády jednoty, oznámení o urovnání – znovu a znovu selhávaly.

Neexistuje žádný jednotný orgán, politika ani právní systém, a už vůbec ne společná bezpečnostní kontrola v terénu, jednotná vládní adresa nebo reálná šance na sjednocení.

Ekonomická a infrastrukturní závislost neumožňuje suverenitu

Rozpočty Palestinské autonomie i Hamásu jsou založeny především na vnější pomoci od Evropské unie, arabských států a někdy také od soukromých organizací. Neexistuje efektivní daňový systém, nezávislá centrální banka ani řádná hospodářská politika. Vzhledem k tomu, že většina veřejného rozpočtu je závislá na příspěvcích, v případě absence pomoci by se oba subjekty zhroutily. Takový stát by byl zcela závislým útvarem, nikoli nezávislým, suverénním.

Jejich právní systém není nezávislý, ale podléhá politickým tlakům a bezpečnostním složkám; vládní instituce trpí korupcí, přebujelou byrokracií, politickou protekcí a netransparentností; vzdělávací systém nesměřuje ke smíření, ale podporuje konflikt a ultranacionalistický narativ; média a náboženské instituce neslouží veřejnosti, ale spíše vládnoucím stranám.

Palestinská samospráva na Západním břehu Jordánu, a ještě více v Gaze, je téměř zcela závislá na Izraeli, pokud jde o základní infrastrukturní potřeby: vodu, elektřinu a pohonné hmoty. Na Západním břehu Izrael zajišťuje přibližně 40 % spotřeby vody a téměř veškerou elektřinu. V Gaze pochází asi 50 procent elektřiny a 10 procent vody z Izraele, místní voda není z velké části vhodná k pití.

V ostrém světle tak vyniká propast mezi diskurzem o suverenitě a naprostým nedostatkem nezávislé základní infrastruktury. V takové situaci, i když bude stát uznán, nebude fungovat jako stát. Bude státem teroru a státem s nefunkčními institucemi, který se brzy stane hříčkou vnějších či vnitřních sil.

Místo vyhlašování státu plán na vybudování společnosti

Pokud chce Evropa skutečně pomoci vybudovat palestinský stát, musí uznat, že jednostranné vyhlášení v této chvíli řešení nepodpoří, ale spíše zmaří. Současná situace neposkytuje žádný základ pro vznik suverénního státu a jakékoli ukvapené uznání pouze prohloubí chaos. Místo toho musí Evropa, strana, která pravděpodobně povede toto úsilí, ve spolupráci se Spojenými státy a umírněnými arabskými státy vytvořit na místě podmínky pro postupné budování státní infrastruktury.

Poučení z Libanonu je jasné: stát nemůže vzniknout, dokud v něm působí ozbrojené teroristické organizace. Proto je základním požadavkem úplné odzbrojení všech palestinských organizací, jak v Gaze, tak na Západním břehu Jordánu.

Toto opatření, které bude pravděpodobně vyžadovat roli specializovaných mezinárodních a místních sil, musí být provedeno pod přísným dohledem, v koordinaci s Izraelem a v rámci dohodnutého rámce demilitarizace.

V souladu s předem dohodnutým bezpečnostním plánem, potvrzeným Izraelem, musí zbraně zůstat pouze v rukou komunálních aktérů, jejichž úkolem je udržovat občanský pořádek. Jakýkoli jiný postup změní evropské deklarace v mrtvou literu.

Další požadavek se týká lidí. Po dvě desetiletí nebylo možné, aby vyrostlo nové palestinské vedení. Z politického života byla vyloučena celá generace odborníků, akademiků, podnikatelů a pedagogů. Zkostnatělá vláda a zkorumpovaná struktura blokovaly jakoukoli dynamickou obnovu.

Nové vedení však nebude vznikat z kanceláří PA, ale z občanské společnosti: odborníků, podnikatelů, akademiků, mladých lidí a žen, kteří se hlásí k pragmatickému a uskutečnitelnému pohledu na svět. Takové vedení se nebude především zabývat konfliktem s Izraelem, ale budováním občanské společnosti, stabilním trhem práce, vzděláváním, médii a zdravotnictvím.

Budoucí soužití nebude vycházet z deklarací, ale z praxe, technologické, profesní a environmentální spolupráce. Takové iniciativy již existují, ale kvůli politickým restrikcím zůstávají na okraji a omezují se na občanskou sféru. Potenciál přitom mají mnohem větší.

Tento potenciál by mohl být využit k rozvoji úsilí o infrastrukturní a hospodářskou nezávislost. Jedním z hlavních nedostatků stávající palestinské struktury je téměř úplná závislost na Izraeli, pokud jde o dodávky vody, elektřiny, paliv a základní infrastruktury. Aby se mohla rozvíjet skutečná, a nejen symbolická suverenita, je třeba postupně budovat infrastrukturní nezávislost. Evropské investice by měly být podmíněny regulací, koordinací a dohledem Izraele, včetně rozvoje vodních zdrojů, elektráren a rozšíření domácí výroby na Západním břehu i v Gaze.

Evropa může, a musí, takový proces financovat a pomáhat jej řídit, a podmínit jím svou pomoc. Cílem by nemělo být odstřihnout se od Izraele, ale rozvoj skutečné ekonomicko-administrativní nezávislosti.

V praktické oblasti je zásadní zdravá státní správa a místní ekonomika. V současné době neexistují palestinské instituce, které by byly schopny fungovat na suverénní úrovni. Neexistuje účinný rozpočtový dohled, hospodářská nezávislost ani profesionální správa. Obnova musí začít zdola, nikoliv v ústředním orgánu, ale na komunální úrovni. Obce, místní rady, hospodářské zóny, to vše se může stát laboratoří dobré správy, odpovědného řízení a místního rozvoje.

V neposlední řadě stojí sféra informovanosti. Dokud budou palestinské vzdělávací, náboženské a mediální systémy šířit diskurz nenávisti, nadřazenosti a ublíženosti, nemůže se posilovat občanské povědomí. Školy musí projít hlubokou reformou: v obsahu, hodnotách i ve výuce. Mešity musí být pod dohledem. Média se musí otevřít novým hlasům.

Nelze budovat společnost, která mluví jazykem neustálého konfliktu. Pouze pokud dojde k systémové změně veřejného diskurzu, lze uvažovat o budoucí politické transformaci.

Jak již bylo uvedeno, žádný proces nemůže být úspěšný bez trvalé podpory umírněných arabských států. Jordánsko, Egypt, Maroko a Spojené arabské emiráty mohou poskytnout potřebnou politickou podporu, hospodářské vedení a strategické vazby na arabský svět.

Evropa se bude muset podílet nejen na omezování tlaků a zaručení odzbrojení, ale také poskytovat legitimitu nově vznikajícímu vedení.

Teprve až bude všechno toto dosaženo, nastane správný čas začít uvažovat o politickém urovnání. Ne na začátku, ale až poté, co bude vytvořena morální, správní a veřejná infrastruktura, která dokáže přetrvat.

Takovou infrastrukturou může být svrchovaná autonomie pod dohledem, regionální federace nebo určitá forma konfederace. Důležité je, aby rozhodnutí nebyla přijímána za účelem zmírnění politického tlaku, ale jako součást skutečné připravenosti ke změně, odporu vůči teroru, demilitarizaci a touze po mírových a dobrých sousedských vztazích.

Slepota Evropy vychází zevnitř

Poslední prohlášení evropských vlád o uznání palestinského státu nejsou výsledkem diplomatického průlomu, ale politickou reakcí na rostoucí vnitropolitický tlak. Problém je v tom, že tento tlak, který vychází z muslimských komunit, ulice, kampusů a internetu, nevyžaduje racionální řešení, ale emocionální gesto. A Evropa mu stále znovu a znovu ustupuje.

Evropa však v současné době netrpí pouze nesprávnou zahraniční politikou, ale také hlubokou domácí slepotou. Místo toho, aby se odvážně postavila procesu domácí radikalizace – uzavřeným čtvrtím, radikálním mešitám, antisemitismu pod rouškou morálních důvodů, vzestupu stran podporujících Hamás – volí Evropa export problému. A činí tak proklamacemi typu „palestinský stát ihned“, což sice zní hezky, ale odráží to ztrátu domácí kontroly.

To už není jen otázka Izraele nebo Palestinců. Je to otázka evropská: Může liberální demokracie přežít, když rezignuje na chápání reality, na politickou morálku, na stanovení jasných hranic?

Pokud chce Evropa přispět k řešení, musí začít posílením umírněných sil, a to jak mezi Palestinci, tak v samotné Evropě. Nesmí se podřídit silovému diskurzu, ale znovu nastoupit kurz odpovědnosti.

Zdroj: Jerusalem Center for Security and Foreign Affairs, jcpa.org

Překlad – lp-