Biblická zaslíbení pro Izrael stále platí

Gerald McDermott

Je zaslíbení o zemi dané Abrahamovi a jeho potomstvu obsaženo také v Novém zákoně? A je to důležité?

Pro většinu křesťanů i židů od čtvrtého století byla odpověď na obě otázky záporná. Žádný z významných exegetů v Novém zákoně takové zaslíbení neobjevil – a ani by to nedávalo smysl. Výklad o izraelské zemi a lidu se opíral o tradiční interpretace biblických textů, nikoliv o samotné texty. Tato tradice rozvinula určitý způsob čtení novozákonních textů, který se nazývá „supersesionsmus“ nebo také teologie náhrady. Podle něj byl židovský lid Izraele v Božím plánu nahrazen novým lidem (z židů i pohanů) tvořícím křesťanskou církev.

Jeden z důsledků této teologie se dotýká Božích zaslíbení o Izraelské zemi. Argumentační logika zní: do prvního století ustavil Bůh své království na území Izraelské země, na tom malém proužku území zhruba o rozloze Moravy na východní straně Středozemního moře. Avšak po Ježíšově odchodu z vrcholu Olivové hory se Boží pozornost od tohoto kousku území obrátila k celému světu. Jak řekl Ježíš v Kázání na Hoře: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mat. 5:5)

Logiku teologie náhrady vzhledem k zemi je třeba vysvětlit. Podle většiny křesťanských vykladačů od čtvrtého století Ježíš přešel od partikulárního k univerzálnímu – od zaslíbení země určeného Židům ve Starém zákoně (partikulární) k zaslíbení pro celý svět určenému jeho následovníkům (univerzální).

Tuto logiku jsem sám přijímal po desetiletí, od té doby, co jsem se stal po dvacátém roku života pozorným čtenářem řeckého Nového zákona. Novozákonní odborníci na Ježíše říkali, že zaslíbení o zemi v této části Bible chybí. Učenci zabývající se Pavlem psali, že Pavel opustil judaismus druhého chrámu a rozpoznal, že zaslíbení o zemi se stalo zastaralým poté, co Ježíš přišel jako Mesiáš celého světa.

Avšak jednoho dne, před několika desetiletími, jsem si uvědomil, že mám na očích závoj, který mi brání vidět zaslíbení o zemi hned na povrchu novozákonních textů, přímo před mýma očima. Jak jen jsem mohl být tak slepý?

Vidět zaslíbení o zemi

Když jsem studoval na chicagské univerzitě, četl jsem knihu Thomase Kuhna The Sctructure of Scientific Revolutions (Struktura vědeckých revolucí, 1961, česky Oikúmené 1997), která ukazuje, že na počátku každé vědecké revoluce (vzpomeňme na Galilea, Newtona, Einsteina) elitní vědci už měli důkazy nové teorie, ale neviděli je, protože stávající vědecké paradigma jim zastřelo zrak závojem.

Došlo mi, že totéž je možná případ biblických vědců a teologů po staletí. Neviděli zaslíbení o zemi v Novém zákoně, protože nebyli naučeni je tam vidět.

Například Jeruzalém je čtyřikrát v Novém zákoně nazýván „svatým městem“. Ďábel vzal Ježíše do „svatého města“ a pokoušel Ho, aby se vrhnul dolů z vrcholku chrámu (Mat. 4:5). Po Ježíšově smrti byla vzkříšena mnohá těla zesnulých svatých, kteří vstoupili do „svatého města“ a mnohým se zjevili (Mat. 27:53). Pohané budou pustošit „svaté město“ po 42 měsíců (Zj. 11:2) a Bůh nechá z nebe sestoupit „svaté město Jeruzalém“ (Zj. 21:10).

Nový zákon dále třikrát výslovně zmiňuje zaslíbení týkající se země. Autor listu Hebrejům říká, že Bůh povolal Abrahama do země, kterou měl dědičně obdržet, a že Izák a Jákob byli dědici, „pro které platilo totéž zaslíbení“ (Heb. 11:9). Štěpán před svým umučením řekl, že Bůh zaslíbil Abrahamovi, „že ji dá natrvalo jemu i jeho potomkům“ (Sk. 7:4–5). Pavel řekl v synagoze v Pisidské Antiochii, že „Bůh tohoto izraelského lidu si vyvolil naše otce“ a „když vyhladil sedm národů v kanaánské zemi, dal ji svému lidu v dědictví“ (Sk. 13:17–19).

Můžeme se ptát, proč jsou v Novém zákoně pouze tyto tři výslovné zmínky zaslíbení o zemi. Existují dvě pravděpodobné odpovědi. Zaprvé, toto zaslíbení bylo mlčky předpokládáno, protože autoři Nového zákona věděli, že v jejich Bibli (Tanachu) je toto zaslíbení uvedeno už tisíckrát (počítal jsem to a tyto odkazy jsem uvedl ve svých knihách The New Christian Zionism (Nový křesťanský sionismus) a Israel matters (Na Izraeli záleží)). Zadruhé, autoři Nového zákona v té zemi žili. Byla známá jako Judsko – tedy země Židů – takže se zdálo zbytečné toto zaslíbení hájit.

Ježíš a zaslíbení o zemi

Ježíš mluvil o budoucnosti Izraelské země mnohokrát. Uvedu pět příkladů. Ve Skutcích se učedníci ptali vzkříšeného Mesiáše, zda „obnoví království pro Izrael“ (Sk. 1:6). Ježíš tuto otázku neodmítl jako hloupou nebo neduchovní (jak často tvrdí vědci), nýbrž řekl, že Otec si ponechal čas a lhůtu k tomu ve své moci a že není jejich věc to vědět. Isaac Oliver, židovský novozákoník, argumentuje ve své knize Luke’s Jewish Eschatology (Lukášova židovská eschatologie), že Ježíš měl na mysli pozemské království, i když v eschatologickém smyslu.

Ve 13. kapitole Lukáše Ježíš řekl, že jednoho dne ho obyvatelé Jeruzaléma přivítají (v. 35), a v 21. kapitole prorokuje, že po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí (v. 24).

Skončení času, kdy po Jeruzalému šlapou pohané, znamená počátek židovské suverenity nad Jeruzalémem. To znamená, že Ježíš předpověděl čas, kdy budou mít Židé politickou kontrolu nad svým hlavním městem. Není příliš odvážné tvrzení, že počátek židovské suverenity nad Jeruzalémem v roce 1967, téměř dva tisíce let poté, kdy ji Židé ztratili za Pompeia roku 63, je možné vidět jako naplnění Ježíšova novozákonního proroctví.

To není totéž jako tvrdit, že židovský stát je přímým naplněním proroctví nebo že současný židovský stát nelze kritizovat, ani že toto je poslední židovský stát předtím, než nastane poslední doba.

Není však nepředstavitelné říci, že na základě onoho pozoruhodného Ježíšova proroctví by mohlo být znovuzískání židovské suverenity nad Jeruzalémem po dvou tisíciletích „znamením času“, jaké nedovedli posoudit někteří židovští vůdci, které Ježíš kvůli tomu káral (Mat. 16:3).

Podle Matouše Ježíš řekl, že v čase obnovy všech věcí (paliggenesia) budou jeho apoštolové vládnout nad dvanácti kmeny Izraele, čímž implikoval nejen Izraelskou zemi, ale také obnovu deseti ztracených severních kmenů (Mat. 19:28).

Jak už jsem uvedl, Ježíš se zmínil o zemi ve verši, který je téměř všeobecně špatně překládán (v anglických překladech, pozn. překl). „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mat. 5:5). Stále více vědců dnes uznává, že Ježíš zde doslova cituje Žalm 37:11. V tomto žalmu je pětkrát užita fráze „obdržet zemi za dědictví“ a hebrejské slovo eretz pokaždé nade vší pochybnost znamená zemi Izraelskou, nikoli celou zeměkouli.

Ježíš měl možná na mysli také Izajášovo proroctví, kdy po obnově země „všechny národy budou proudit k hoře Hospodinova domu, který je bude učit svým cestám“ (Iz. 2:2–3).

Mnozí namítají, že Janovo evangelium ruší tato očekávání týkající se budoucnosti země, protože podle Jana Ježíš říká, že Jeho tělo je novým chrámem a že skutečné uctívání už nebude omezeno na Jeruzalém, nýbrž bude všude tam, kde se „uctívá v duchu a v pravdě“ (Jan 2:21; 4:21–24).

Novozákoník Richard Hays si nemyslí, že Jan je v otázce zaslíbení země supersesionista, nýbrž že bychom měli textu evangelií rozumět na dvou rovinách. Ukazuje, že Markův Ježíš o chrámu prohlašuje: „Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy“ (Marek 11:17), čímž potvrzuje Izajášovu eschatologickou vizi obnoveného Jeruzaléma a chrámu. V Matoušovi Ježíš říká k překvapení křesťanů (mnozí si toho nikdy nevšimli), že Bůh v jeho době stále „přebývá“ v chrámu (Mt. 23:21). Celkový komplexní novozákonní obraz Ježíšova učení o chrámu tedy je ten, že je to jednak dům Boží, jednak symbol Ježíšova těla jako Božího domu. Skutečné uctívání podle Ježíše bude v duchu a v pravdě kdekoliv a současně bude soustředěno v poslední době v Jeruzalémě.

Jestliže Ježíš jasně zmiňoval budoucnost Izraelské země, činil tak i Petr. Ve svém druhém kázání v Jeruzalémě po Ježíšově vzkříšení Petr říká, že teprve přijde doba budoucího „času odpočinutí“ řecky apokatastasis, což je slovo užité v Septuagintě pro návrat Židů ze všech čtyř koutů země (Sk. 3:21). Pro Petra tedy návrat z babylonského exilu nebyl naplněním proroctví Tanachu o návratu Židů. Naplněním není ani Ježíšovo vzkříšení. K návratu dojde v budoucnu. My víme, že k tomu nedošlo ještě dalších 1800 let.

Už jsme viděli ve Skutcích, že Pavel dal jasně najevo, že se drží zaslíbení o zemi. Další důkaz je v listu Římanům. Pavel říká, že „Boží dary … jsou neodvolatelné“ (Řím. 11:29). Nelze pochybovat o tom, že jedním z těchto darů byla pro Pavla i země, neboť ve spisech významných židovských autorů prvního století – Filón, Josefus a Ezekiel Tragéd – byla země považována za hlavní Boží dar židovskému národu.

První církev to viděla stejně. Podle Roberta Wilkena v knize The Land Called Holy (Země zvaná svatá) vykládali první křesťané andělovo zaslíbení Marii, že jejímu dítěti bude dán „trůn jeho otce Davida“ a že bude „kralovat nad domem Jákobovým navěky“ (Lk. 1:32–33), jako důkaz o „obnovení a ustavení království v Jeruzalémě“.

Kniha Zjevení je plná zmínek o budoucnosti Izraelské země. Dva svědci budou zabiti v Jeruzalémě (11:8); bitva u Armageddonu se uskuteční v údolí na severu Izraele (16:16); brány Nového Jeruzaléma (povšimněme si, že nejde o Nový Řím nebo Nový Konstantinopol) budou nadepsány „jmény dvanácti kmenů synů Izraele“ (21:12); oněch 144 tisíc, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce, stojí na hoře Sionu v Jeruzalémě (14:1); Góg a Magóg vystoupí „po celé šíři země“ a obklíčí tábor svatých a „město, které miluje Bůh“, tedy Jeruzalém, než budou pohlceni ohněm z nebe (20:9). Centrem obnovené země bude Jeruzalém (11:2; 21:10).

Pro autora Zjevení byla Izraelská země svatá nejen proto, že tam žil Ježíš, ale také proto, že se stane scénou budoucích klíčových událostí v dějinách spásy.

Shrňme tedy, že v evangeliích, Skutcích, epištolách i ve Zjevení je množství dokladů (1) o zaslíbení země, (2) o svatosti Jeruzaléma a (3) o teologickém významu Izraelské země v budoucnu a v posledních dnech.

Proč na těchto zaslíbeních záleží

Je to všechno důležité? Ano, a to ze tří důvodů.

Zaprvé, jestliže zaslíbení o zemi skončilo s Ježíšovým příchodem, pak Bohu nelze věřit. Bůh totiž zaslíbil Abrahamovi a jeho potomstvu, že zemi dostanou do věčného vlastnictví (Gen. 17:8).

Zadruhé, jestliže zaslíbení země pro Izrael bylo porušeno, pak se totéž může stát s Božím zaslíbením, že obnoví nebe a zemi. Částečné naplnění zaslíbení o zemi – přivedením Židů ze čtyř koutů světa do jejich země, které začalo v devatenáctém století – je závdavkem zaslíbení nového nebe a nové země.

Zatřetí, existuje hluboký teologický důvod, proč bychom měli podporovat Izrael v jeho válce proti novému nacismu. Židé mají lepší nárok na tuto zemi než kterýkoli jiný národ. Bůh je povolal, aby zemi sdíleli ve spravedlnosti, a oni znovu a znovu ukazují, že jsou k tomu ochotni. Dnes jsou dva miliony Arabů plnoprávnými občany Izraele, užívajícími politické svobody, vzdělávání a zdravotnictví světové úrovně – mnohem více než Arabové kdekoli jinde v arabském světě. Stejně jako Hitlerovi nacisti, Hamás páchá genocidu, snaží se zlikvidovat celý židovský národ. Pokud si jako křesťané myslíme, že bylo správné ve druhé světové válce zničit nacismus, pak bychom měli podporovat úsilí Izraele o zničení Hamásu, který je novým nacismem.

Gerald McDermott je anglikánský teolog. Zdroj:

https://www.thegospelcoalition.org/article/israel-land-promise-mcdermott/