Dohoda mocností „5+1“ s Íránem z pohledu jednoho Íránce
Mohammad Razi
Západní svět se nesmírně raduje z dohody, kterou uzavřelo pět mocností, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, plus Německo („5+1“) s Íránem. Západ doufá, že touto cestou dostane sporný atomový program islámského režimu v Teheránu pod kontrolu. Naprostá většina Íránců doufá ve zlepšení hospodářské situace ve své zemi a uvolnění sankcí. Dohoda „5+1“ s íránskou Islámskou republikou však není zárukou, že teheránskému režimu zabrání vyrobit jadernou zbraň, ani neznamená větší stabilitu pro region.
Atomová kapacita Íránu nebude zrušena, pouze bude po nějakou dobu díky snížení počtu centrifug vyřazena z provozu. Kontrola nad relevantními vojenskými zařízeními také není úplná, nýbrž pouze jednorázová a časově omezená. Režim investoval do svého absurdního atomového programu již více než 100 miliard dolarů. Místo svých jaderných ambicí mohli mocipáni v Teheránu za tyto peníze modernizovat infrastrukturu a pozvednout ve své zemi hospodářství i školství.
Avšak ajatolláh Ali Chameneí a jeho lidé se nestarají o blaho svých občanů. Sní o šíitské nadvládě v regionu Blízkého východu. Aby mohli tohoto cíle dosáhnout, potřebují dobře vyzbrojenou armádu s rozsáhlým odstrašujícím potenciálem. Prastará rivalita a nepřátelství mezi Peršany a Araby nabývá stále více náboženských rysů, jak se ukazuje ve válkách mezi sunnity a šíity. Z ohnisek konfliktů v Iráku, Sýrii, Jemenu, Libanonu i v Bahrajnu se vyklubaly náboženské války. Íránský režim a jeho revoluční gardy jsou na všech těchto frontách přímo či nepřímo přítomny.
Také otevřené hrozby islámského režimu vůči židovskému státu Izrael se dají pochopit pouze v kontextu íránské snahy o hegemonii. Írán vojensky a finančně podporuje palestinské teroristické organizace Hamás a Islámský džihád i Hizballáh v Libanonu. Tím se snaží posílit vlastní pozici samozvaného obránce „palestinské věci“ a současně podkopat postavení svých sunnitských rivalů v arabském světě i v Turecku.
Západ mezitím provozuje vůči politickému islámu klasickou politiku appeasementu. Pro Evropany představuje Írán především velmi atraktivní odbytiště s obrovským potenciálem neuspokojené poptávky. Velká země s 75 miliony obyvatel je bohatá na ropu, plyn, kovy a další suroviny. Geopoliticky zaujímá výhodnou polohu mezi Kavkazem, střední Asií, Perským zálivem a jihoasijskými mocnostmi Pákistánem a Indií. Proto slibuje pro investory z EU velké možnosti. V médiích a v hospodářských kruzích je Írán skloňován ve všech pádech jako obchodní partner a západní politici se už vydávají na návštěvu Teheránu. Tam o svých přednostech i o hospodářských zájmech Evropanů dobře vědí. Otázky lidských práv, náboženské svobody, situace menšin v Íránu a potlačování opozice ustupují do pozadí. V íránských vězeních sedí mnoho křesťanů, židů a baháistů jako političtí vězni. Vyhlídka lukrativních obchodů ale upřednostňuje pochybné partnerství s islámských režimem před svobodou médií v Íránu nebo bezpečností Izraele. Přitom Evropa se svým křesťanským dědictvím by měla dobře znát, co Ježíš konstatoval už před dvěma tisíciletími: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku“ (Mt 6:24).
Mohammad Razi se narodil v Teheránu roku 1979 a vystudoval obor zemědělství a životní prostředí. Dnes žije v exilu a pozorně sleduje situaci na Blízkém východě.
© Institut Williama Wilberforce, přel.: -mk-