„Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko.“ (Mt 17:11)
Dny proroka Eliáše
Dr. Jürgen Bühler
Eliáš přijde!
Pro mnoho lidí – Židů i křesťanů – je Eliáš nejvýznamnější prorok, který kdy sloužil Izraeli. Eliáš je nejčastěji zmiňovaným prorokem v Novém zákoně. Během proměnění na hoře se Ježíš setkal s Mojžíšem a Eliášem, kteří s ním hovořili o jeho „cestě“ (Lk 9:31). Jednou z nejočekávanějších událostí judaismu je příchod Eliáše jako Mesiášova předchůdce. Sám Hospodin vyhlašuje ústy proroka Malachiáše: „Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný.“ (Mal 3:23). O každé sederové večeři se proto nechává pro Eliáše volné místo. Nebylo tedy vůbec překvapivé, že mnozí pokládali Jana Křtitele a Ježíše za Eliáše. (Lk 9:19; J 1:21).
Když se archanděl Gabriel zjevil v Chrámu Zacharjášovi a oznámil mu narození syna (Jana Křtitele), řekl ohromenému knězi, že jeho syn půjde před Mesiášem „v duchu a moci Eliášově“ (Lk 1:17). Samotný Ježíš potvrdil starobylou tradici Eliášova příchodu. Když sestoupil z Hory proměnění, učedníci se Ho ptali na názor na starou eliášovskou tradici a Ježíš odpověděl jasně:
„On jim odpověděl: ‚Ano, Eliáš přijde a obnoví všecko. Avšak pravím vám, že Eliáš již přišel, ale nepoznali ho a udělali s ním, co se jim zlíbilo; tak i Syn člověka bude od nich trpět.‘ Tehdy učedníci pochopili, že mluvil o Janu Křtiteli.“ (Mt 17:11–13)
Zdá se, že Ježíš mluvil o dvou příchodech Eliáše, z nichž jeden leží v budoucnosti, kdy Eliáš „obnoví všecko“, druhý příchod pak v bezprostřední minulosti týkající se Jana Křtitele.
Také kniha Zjevení mluví o dvou svědcích, kteří se objeví v posledních dnech se zvláštním posláním pro konec dějin. Jejich poslání, jak je popsáno v Janově zjevení (Zj 11:1–14), odkazuje k Eliášovi a Mojžíšovi. O svědcích se mluví jako o dvou svícnech a dvou olivách (v. 4), což jsou metafory zobrazující Církev (Zj 1:20), a v listu Římanům (Ř 11:17) symbolizují nového člověka sestávajícího z ušlechtilého olivovníku a naroubovaných planých větví. Olivovníky a svícny však mohou také představovat poslání jedinečných lidí, kteří budou působit v Jeruzalémě v moci Eliášově.
To, co naznačují všechny zmíněné pasáže, je, že před koncem světa a před příchodem Ježíše se objeví někdo s posláním připravit lidstvo na příchod Mesiáše a že naplňování tohoto poslání je v dnešní době potřebné právě tak jako v době izraelských králů.
Dny proroka Eliáše
Eliáš začal svoji službu (1Král 17:1) v době, v níž Izrael dosáhl vrcholu bezbožnosti. V mnoha ohledech to byla nejhorší doba nikoliv ekonomicky či politicky, ale duchovně, z hlediska vztahu Izraele k jeho Bohu.
V letech před nástupem Eliáše na scénu byla ustanovena druhá velká dynastie vládců Království severního Izraele. Přechozí dynastie Jarobeáma zanikla po čtyřech generacích, protože „se dopouštěla toho, co je zlé v Hospodinových očích“ (1Král 15:34). Po řadě království s jepičím životem povstal velitel Omri a opět v Izraeli vybudoval stabilní království. Bible dosvědčuje, že Omri „se dopouštěl horších věcí než všichni, kdo byli před ním“ (1Král 16:25).
Když Omri zemřel, vládu převzal jeho syn Achab, který posunul zvrhlost na vyšší úroveň, „dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním“. (1Král 16:30). Nejen že překonal revoltu svého otce, ale také vstoupil do osudného svazku. Přiženil se do rodu, který byl vedoucí ekonomickou a politickou silou regionu, do rodu Etbaala, nebo také Ithobala, jak jej zmiňují historické knihy. Tento fénický klan vládl městskému státu Týr a ovládal většinu středomořského obchodu. Založili jedno z nejslavnějších obchodních měst, Kartágo. Ithobal nebyl jen králem, ale také veleknězem kultu Baala a Aštarty ve svém království.
Achabovi se možná zdálo, že by pro jeho království bylo finančně a politicky prospěšné, kdyby se oženil s Jezábel, extravagantní Ithobalovou dcerou. To, co vypadalo jako velký politický tah, však v Izraeli otevřelo dveře do pekla. Dcera krále, velekněze a obchodního magnáta v jedné osobě nepřinesla do Izraele pouze politickou temnotu, ale i zvrhlost a bezbožnost, nad kterou Achab nemohl mít kontrolu. Jezábel v Izraeli ustanovila 400 kněží pohanských božstev Baala a Aštarty, založila pro tyto démonické bohy svatostánky a pronásledovala proroky Boha Izraele. Byla to nejtemnější hodina Izraele.
Starobylé cesty Boha Izraele stále existovaly, teď však měly mocné protivníky. Staré biblické tradice byly vysmívány a starobylé hranice překročeny. Jedním z těch, pro které byla Achabova bezbožná vláda výhodná, byl Chíel Bételský. Odmítl jako hloupost Jozuovu starou výstrahu ohledně nového vybudování Jericha: „Proklet buď před Hospodinem muž, který znovu vybuduje toto město Jericho. Na svém prvorozeném položí jeho základy, na svém nejmladším postaví jeho brány.“ (Joz 6:26) Chíel Bételský byl tedy dvojnásobný hlupák, protože vybudoval město za cenu svého nejstaršího a nejmladšího syna. (1Král 16:34)
Bůh, který soudí
Podle rabínské tradice se Eliáš objevil na pohřbu Chíelova nejmladšího syna. Eliáš přistoupil ke králi, který se pohřbu účastnil, a vmetl mu do tváře: „Vidíš, jak si Hospodin cení slov svého služebníka Jozueho? Oč více si bude cenit slov svého služebníka Mojžíše, který vyhlásil: ‚Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha, poslouchat... nebe nad tvou hlavou bude měděné a země pod tebou bude železná.‘.“ (Dt 28:15, 23) A zde pokračuje biblická zpráva:
„Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo.‘“ (1Král 17:1)
Zde se náhle odnikud objevuje prorok a začíná naplňovat své poslání tím, že vyhlašuje nad Izraelem Boží soud. Následující období sucha způsobilo v Izraeli neuvěřitelné těžkosti. Po tři a půl roku byla obloha bez mráčku a déšť byl zadržen.
Od té chvíle Eliáš utíká před Achabovým hněvem – nejprve k potoku Kerít a pak do města zvaného Sarepta, blízko Týru – a Hospodin se o něj staral.
Tento příběh nás může mnohému naučit. Nejprve musíme porozumět tomu, že zahájení Eliášova působení ve formě vyhlášení soudu nebyl jen typický znak tvrdého starozákonního Boha. Kniha Zjevení nám také říká, že poslání tajemných Dvou svědků na konci času bude obsahovat stejnou moc zadržet lidstvu déšť. (Zj 11:6) Mělo by nám to připomenout, že Bůh, kterému sloužíme, je stravující oheň. (Žd 12:29) Nemění se, nýbrž je stejný včera, dnes a navždy! Ježíš sám vyhlásil, že každý, kdo nebude činit pokání, předstoupí před Hospodinův soud (Lk 13:2–5). Ježíš varoval města Kafarnaum, Chorazin a Betsaida před Božím soudem, protože odmítly činit pokání (Mt 11:20 a násl.).
Když apoštol Petr poprvé kázal pohanům shromážděným u Kornélia, vyslovil pozoruhodné věty. Řekl o Ježíši:
„A uložil nám, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to on, koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ (Sk 10:42–43)
Dle Petrovy řeči Ježíš svým učedníkům otevřeně řekl, že je Soudce i Spasitel. Pro dnešní sekulárně zaměřený svět se koncept Ježíše, který nás přišel zachránit, setkává s posměchem: „Zachránit nás?“ ptá se. „Před čím?“ Dnešní stále více prosperující společnosti s plnou zdravotní péčí a početnými penzijními fondy si nemyslí, že potřebují být zachráněny, a zdá se jim, že lépe se jim žije bez omezení staromódního náboženství.
Naneštěstí mnoho věřících také zapomnělo, že Ježíš nepřišel jen proto, aby nám daroval radostnější a smysluplnější život, ale aby nás zachránil od nadcházejícího hněvu (1 Te 1:10). Zapomněli jsme, že bez Ježíše nepostrádáme jen útěchu a pokoj, který v Něm nalézáme, ale že bez Ježíše na člověku „zůstává hněv Boží.“ (J 3:36) Takový člověk je odsouzen do věčného zatracení.
Tento konečný Boží soud vrhal stín už do Eliášovy doby. Tři a půl roku Hospodinem seslaného sucha zmařilo Izraeli plány na hospodářský růst. Hospodin soudil národ, který si sám vyvolil.
Příliš často jsem se během minulého roku setkával s tvrzením, že Hospodin určitě nezpůsobil příchod koronaviru. Bůh by to nedovolil, slýchal jsem. Sice jsem nedostal žádné prorocké zjevení o tom, kdo nebo co zapříčinilo pandemii koronaviru, víme však jistě, že Hospodin zapříčinil sucho v Eliášově době. Je to prorok Ozeáš, který volá k Izraeli: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže.“ (Oz 6:1) A církev v Thyatirech kárá samotný Ježíš, že „trpí ženu Jezábel“, která se se svojí nemorálností vetřela do církve: „Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí.“ (Zj 2:22)
Možná Bůh skutečně využívá koronavirovou dobu, aby nás přitáhl zpátky k sobě, blíže k Ježíši. Povzbuzuje mě vize, která během pandemie dramaticky rostla uvnitř naší celosvětové rodiny Křesťanského velvyslanectví. Známý německý duchovní mi také řekl, že loni byl mnohem více než kdy dřív žádán, aby mluvil o „bázni Boží“.
Zkáza Izraele
Když se Achab konečně na závěr období sucha setkal s Eliášem, přivítal ho slovy: „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“
V našem postmoderním světě „woke kultury“, v němž je všechno možné a žádné absolutně platné pravdy nejsou dovoleny, je svatý Bůh promlouvající skrze Bibli novodobým potížistou. Bůh, který na své učedníky klade radikální požadavky, už není kompatibilní se světem odmítajícím absolutní pravdu a oslavujícím „otevřenost“, „diverzitu“ a „inkluzi“. Ale právě v této době je potřeba znovu slyšet Eliášův hlas.
Poslání moci
Abychom měli jasno, Eliášovo hlavní poslání nebylo vyhlásit soud nad Izraelem, jednalo se o prostředek, jak obrátit srdce lidu zpět k Hospodinu. Eliášovo poslání – a po něm služba Elíši (na němž spočinul duch Eliášův) – zahájily jedno z největších období zázraků v Izraeli. Později je překonal jen sám Mesiáš.
Eliáš i Elíša předvedli zázračnou Hospodinovu moc více než jakýkoli prorok před nimi nebo po nich. Křísili mrtvé, léčili nemocné, popírali zákony gravitace, rozdělili řeku Jordán, rozmnožovali jídlo, zaslepili oči nepřátel a otevřeli oči Božího lidu. Byla to ojedinělá doba, v níž se Bůh zjevil Svému lidu způsobem, který nemá obdoby. Nebylo to poslání „laciné milosti“, ale období, kdy Hospodin vyzval svůj lid, aby se rozhodl, komu chce sloužit – Bohu Izraele, nebo Baalovi.
Ježíš pak vyhlašuje, že Eliáš přijde a „obnoví všechno“. Když Ježíš vyslovil tato slova, věřím, že neměl na mysli Římskou nebo Babylonskou říši, ale svůj vlastní lid, lid Království Božího. To znamená, že můžeme očekávat, a to dokonce v této rozbouřené době, že završí Své záměry s Izraelem a Církví!
Bůh, kterému sloužím
Ještě poslední poznámka... Mohli bychom se ptát: Jaké tajemství stálo za Eliášovou mocí a posláním? Eliáš sám nám je odhaluje hned prvními slovy, která vzkázal králi Achabovi:„Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož jsem službách...“ (1 Král 18:15)
V Eliášovi se setkáváme s člověkem, který zaujal své místo před Hospodinem. Vykonával své poslání z Boží přítomnosti. Jeho slova neformovaly teologické školy té doby ani velcí řečníci, ale přicházela přímo od Božího trůnu, před nímž Eliáš zaujal své místo.
V tom spočívá výzva pro nás všechny. Naše doba potřebuje lidi, kteří budou sloužit Hospodinu. Lidi, kteří odpoví na Ježíšovo zvolání v Getsemanech: „Nemůžete se mnou bdít jedinou hodinu?“ Musíme si připomínat, že všechna velká duchovní obrození se zrodila z modlitby. Azusa Street měla modlícího se Williama Seymoura, velšské obrození mělo modlitby Roberta Evanse a obrození na Hebridách se zrodilo z modliteb dvou postarších žen.
Náš svět dnes nutně potřebuje ty, kteří mohou říci „Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož jsem službách!“ V době, kdy jsou miliony dětí obětovány na oltář prosperity, rodinné hodnoty jsou pošlapávány a Izrael i Církev jsou přehlíženy, jsme povzbuzováni k naději. Když se nad světem zdánlivě snáší temnota, Ježíš nás ujišťuje, že bude budovat svou Církev. Když zaujmeme místo po Jeho boku, brány pekla nás nepřemohou. Ježíš nás chce zmocnit k službě v duchu Eliášově.
Dr. Jürgen Bühler je prezident ICEJ; překlad: Tamara Bláhová