Izrael v zápase o svou budoucnost
Dr. Jürgen Bühler
Izrael, který se chystá v těchto dnech slavit 75. výročí svého založení, se ocitl snad v nejhlubší vnitřní krizi od roku 1948. Vypjatá celonárodní debata o soudní reformě vyvolala masivní demonstrace, které probíhají na ulicích izraelských měst už od ledna. Narůstají nejen počty, ale také intenzita protestů.
Hlavní dálnice mezi Tel Avivem a Jeruzalémem a další důležité dopravní tepny byly opakovaně blokovány, což způsobilo chaos v dopravě. Co je ještě vážnější, stovky záložáků, zvláště z elitních jednotek, odmítly dostavit se na pravidelné vojenské cvičení. Hitech podniky vyvedly z Izraele miliony dolarů do zahraničních bank, zčásti na protest proti plánu reforem, zčásti z obav o hospodářskou budoucnost země.
Dosavadního vrcholu dosáhly protesty těsně před svátkem Pesach, kdy odborová ústředna Histadrut vyzvala ke generální stávce. Největší mezinárodní letiště Ben Guriona dokonce na několik hodin přerušilo provoz. Izraelští diplomaté v zahraničí zastavili práci. Stále častěji se ozývala slova o občanské válce. Není pochyb, že jde o jeden z nejkritičtějších okamžiků v dějinách židovského státu.
Co je podstatou sporu, pro který je tolik lidí ochotno obětovat svůj čas a energii, aby zastavili plán, který považují za pokus o převrat? Někteří pozorovatelé redukují protesty na spor mezi liberálním, sekulárním Tel Avivem a náboženským Jeruzalémem neboli na měření sil mezi levicí a konzervativci. Jiní zjednodušují věc na osobní problém Benjamina Netanjahua, který čelí trestnímu stíhání. Všechny tyto faktory jistě hrají určitou roli, ale současná krize jde ve skutečnosti mnohem hlouběji.
Především je třeba konstatovat, že velká většina Izraelců by obecně uvítala přiměřenou, racionální soudní reformu. Prezident Isaac Herzog, bývalý předseda levicové Strany práce, soudní reformy podporuje stejně jako Jair Lapid, předseda hlavní opoziční strany Ješ Atid, který protesty v lednu odstartoval. Dokonce i předchozí vláda dua Bennett-Lapid pracovala na velmi podobných reformách a mohla je přijmout, kdyby si byla udržela většinu v Knesetu. Proč tedy tolik protestů?
Odhlédneme-li od obvyklé partajní politiky a nechuti k Bibimu, existují dva hlavní důvody, proč se stále více Izraelců, sekulárních i náboženských, připojuje k protestům a žádá reformy založené na širokém konsenzu. I v Netanjahuově vlastní straně Likud je slyšet stále více hlasů volajících po kompromisu.
Jde o to, jak velkou moc by měl mít Nejvyšší soud a jak by měli být jmenováni jeho soudci. V této věci se téměř všichni shodnou, že nevolení soudci mají příliš velké pravomoci nad zákony schválenými demokraticky zvoleným parlamentem. Příliš se angažují v politických otázkách a jsou jmenováni automatickou většinou tvořenou jejich kolegy s velmi omezenou možností Knesetu do výběru zasáhnout. To vše by se mělo nyní změnit.
Většina Izraelců se však dnes také obává, že současný návrh změn přesune kyvadlo moci z jednoho extrému do druhého. Moc by se od převážně liberálních soudců dostala do rukou nejvíce nábožensky založené pravicové vlády, jakou kdy Izrael měl. Pokud reformy projdou a omezí moc soudu posuzovat a případně rušit špatné zákony, čeká v zásobě druhý balík zákonů, které vyvolávají vážné obavy z náboženského donucování. Mohla by vzniknout nová náboženská pravidla o tom, kdo se smí do Izraele přistěhovat, mohlo by se vynucovat dodržování náboženských předpisů pro šabat a košer jídla. Mohl by se vrátit trest smrti pro určité zločiny a izraelští lékaři by mohli být vedeni k tomu, aby dávali přednost Židům před nežidy. A to nemluvím o nebezpečných antimisionářských zákonech, které by mohly kriminalizovat věřící v Ježíše pouze za to, že se sdílejí o své víře. Díky Bohu, mnohé tyto nápady byly už dementovány, nicméně ukazují, jakým směrem část současné vládní koalice uvažuje.
Ta velká otázka, jíž čelí všechny zúčastněné strany, zní, jak má v budoucnu vypadat židovský stát. Většina protestujících by sama sebe označila za sionisty, což zvláště platí pro elitní záložáky, kteří odmítají sloužit. Tito stateční muži a ženy jsou ochotni pro zachování Státu Izrael obětovat své životy. Většina protestujících si rovněž přeje, aby byl Izrael státem židovským, tak jak to chtěl Theodor Herzl: jako bezpečný domov pro Židy odkudkoliv na světě, kteří potřebují útočiště. Jako místo, kde být Židem není znakem hanby, nýbrž cti. Jako zemi, která slaví židovské svátky a v níž se na Jom kipur dobrovolně postí více než 80 % Izraelců a ještě větší procento nevyjede svým autem.
Otázka ovšem zní, s jakou silou má stát tento židovský charakter vnucovat svým občanům? Nebo také, jak velkou svobodu má občan mít při projevování svého vlastního pojetí židovství v každodenním životě?
V posledních desetiletích se Izraeli dařilo udržovat tuto nelehkou rovnováhu s neuvěřitelnou obratností. Na jedné straně umožnil všem občanům maximální svobodu projevu, ale současně chránil práva ultraortodoxní židovské komunity, například na genderově segregované školství. V některých oblastech v Izraeli není o šabatu vůbec možné použít jakýkoli dopravní prostředek, zatímco jinde jsou ve stejnou dobu nákupní střediska plná lidí a parkoviště plná automobilů. Většina Izraelců, včetně těch nábožensky založených, si přeje tyto individuální svobody zachovat. Soudcové Nejvyššího soudu často hráli v těchto případech úlohu moderátora, který udržoval sociologickou diverzitu ve společnosti.
Ještě jeden aspekt v této debatě je zdrojem obav pro mnoho Izraelců, a možná jde dokonce o jádro věci. Je to demografie. Ultraortodoxní komunita v Izraeli vyrostla z několika stovek v době založení státu na dnešních asi 14 % obyvatel a trendy naznačují, že tento vývoj bude pokračovat. Dnes 25 % prvňáčků chodí v Izraeli do ultraortodoxních škol. Na protireformních protestech často zaznívá pokřik „demokratija“, ale jak řekl jeden rabín, mělo by se spíš křičet „demografija“. Pokud bude ultraortodoxní komunita nadále růst rychleji než všechny ostatní a soudní reforma projde v navrhované verzi, Izrael se z liberální demokracie promění v náboženskou teokracii.
Faktem je, že ultraortodoxní komunita přispívá do daňových příjmů pouhými dvěma procenty, zatímco spotřebovává 40 % sociálních dávek. Přitom děti z těchto rodin nemusí chodit na vojnu. Mnozí Izraelci proto cítí odpor ke komunitě, která narušuje společenskou smlouvu vyžadující, aby každý občan platil daně a posílal své syny a dcery do armády. Rozčiluje je pak, když ultraortodoxní politici obviňují piloty, kteří odmítají nastoupit na cvičení, z nedostatku vlastenectví. Je třeba říci, že většina Izraelců respektuje ultraortodoxní komunitu jako strážce židovských náboženských tradic, ale mají obavy, že soudní reformy by daly náboženské pravici moc, která by ostatní připravila o svobody, za něž mnozí bojovali a umírali.
Jeden křesťan se mě nedávno zeptal: „Což by to nebylo báječné, kdyby celý Izrael byl nucen žít podle Božích přikázání?“ Já si to nemyslím. Naše vlastní křesťanské dějiny ukazují, že oddaní náboženští vůdci s dobrými úmysly nemusí být vždy dobrými politiky. Za vlády Jana Kalvína byla reformovaná Ženeva na krátký čas nazývána „městem Božím“. Toto období však brzy skončilo a přišla drakonická vláda náboženských vůdců, kteří vedli děti k tomu, aby špehovaly a zrazovaly své rodiče. Podobné příběhy známe z Florencie za vlády reformátora Savagnoly. A když Lutherova reformace dala vznik prvnímu protestantskému státu v Německu, vedlo to k zabíjení tisíců baptistů jako „heretiků“ Lutherovou reformovanou církví.
Nemyslím si sice, že tyto středověké příklady by se mohly dnes opakovat v židovském státě, avšak poučení z nich ukazuje, že svědomí národa za vlády příliš nábožensky založených vůdců často trpí. Naděje, kterou čerpáme z židovských a křesťanských Písem, spočívá v tom, že konečná svoboda a spravedlnost nastane teprve tehdy, až na trůnu Davidově usedne ten pravý král, který bude vládnout spravedlivě a podle práva.
Izraelští proroci dali světu koncepci, která se dnes nazývá dělbou moci. Izaiáš to vyjádřil slovy: „Hospodin je náš soudce, Hospodin je náš zákonodárce, Hospodin je náš král, on nás spasí.“ (Iz 33:22) První reformátoři usoudili, že jen Bůh může řádně vykonávat všechny tři druhy moci: legislativní, soudní a výkonnou. My lidé jsme na to příliš slabí a zkorumpovatelní, a proto nikdo nesmí držet všechny moci najednou. A to nyní v Izraeli běží.
Izrael se nachází na kritické a složité křižovatce, právě když se blíží 75. narozeniny státu. Potřebuje naše modlitby více než kdy dříve, protože v této době se rozhoduje o tom, jakou podobu bude mít v budoucnu.
Dr. Jürgen Bühler je prezident ICEJ; přel.: -mk-