Izrael musí vyhrát
Analytik a odborník na islám Daniel Pipes říká, že židovská ochota ke kompromisu k ukončení konfliktu nepovede
Daniel Pipes ve své nové knize „Israel Victory: How Zionists Win Acceptance and Palestinians Get Liberated“ (Vítězství Izraele: jak sionisté budou akceptováni a Palestinci osvobozeni) uvádí tuto historku z prvních měsíců po izraelském ovládnutí Západního břehu v roce 1967. Cvi Raski, izraelský vojenský guvernér Džanínu, zjistil, že červnová válka mezi Izraelem a Jordánskem narušila místním Palestincům žně. Povolal proto pět moderních kombajnů z Izraele a nařídil svým vojákům, aby pomohli zemědělcům sklidit obilí. Jeden z nich později vzpomínal: „Byl jsem mezi těmi, kdo to místo dobývali. Před měsícem jsem riskoval život, a teď jim pomáhám sklízet jejich obilí. My zkrátka neumíme být dobyvateli,“ poznamenal.
Pipes tím chce ilustrovat, jak generace izraelských politických i vojenských vůdců stále znovu usilují o smírnou politiku vůči Palestincům. „Namísto totálního vítězství jim dáváme materiální prosperitu a jednáme s nimi o ústupcích.“
Tento mírumilovný přístup je však v ostrém kontrastu s kulturními pravidly konfliktu na Blízkém východě a způsobuje, že Izrael se jeví svým nepřátelům jako slabý. Podle Pipese by měla válka z Hamásem skončit tradičním způsobem, totiž vítězstvím jedné strany a kapitulací nepřítele.
„Jako historik vím, jak války končívají. Obvykle tak, že se jedna strana vzdá. Dokud to jedna strana nevzdá, boje pokračují. Podívejte se na americkou občanskou válku, na druhou světovou válku nebo na válku ve Vietnamu. Skončily tehdy, když to jedna strana vzdala. Jsem přesvědčen, že klíčem je, aby jedna strana uznala, že prohrála, pracovala s tím a provedla nutné změny.
Vztáhneme-li to na konflikt Izraele s Palestinci, znamená to přesvědčit Palestince, že prohráli. Musí ztratit naději, že Izrael zničí. Musí existenci Izraele akceptovat, což pro ně mimochodem bude dobré.“
Podle Pipese existují dvě vzájemně nekompatibilní vize Židů a Arabů od prvních dnů sionismu. „Když první mladí sionisté přistáli v roce 1882 v Palestině, neuměli arabsky, nebyli zemědělci ani vojáci, byli to idealisté. Místní obyvatelé, jimž teď říkáme Palestinci, je tam nechtěli a řekli jim, ať vypadnou. Sionisté řekli ne, my jsme modernisté ze Západu, přineseme vám čistou vodu a elektřinu. Ale Palestinci setrvali v odmítání a řekli: „Ne, my vás chceme pozabíjet, my vás vyženeme.“
Konflikt neskončí, dokud si Izraelci neuvědomí, že nechápou palestinské aspirace posledních 140 let. Namísto smířlivosti by měli říct: „My tady teď vládneme a vy se nám podřídíte.“ Pipes tak oživuje přístup, který není nikterak nový. Přišel s ním už revizionistický vůdce Ze’ev Žabotinsky, který nesouhlasil s „mírovými štváči“ své doby a volal po vytvoření „železné stěny“, která ochrání sionisty před místními Araby.
Přitom se nedá říct, že by Pipes byl ideologicky spřízněn se současnou izraelskou krajní pravicí. V roce 2020 ho pravicoví aktivisté kritizovali za to, že byl proti anexi Západního břehu (ke které nakonec nedošlo). Na adresu Ben Gvirovy strany v rozhovoru pro Times of Israel řekl, že „kahanistické nápady“ části izraelské pravice na vyhoštění muslimů by měly „katastrofický dopad“ na pověst Izraele.
Pipes popisuje svůj recept na ukončení konfliktu jako „miniaturní verzi“ přístupu Spojenců vůči nacistickému Německu a Japonsku po druhé světové válce. „Nejdřív je porazíte, a pak je změníte. Když to šlo s aspiranty na ovládnutí světa, půjde to s touto malou, slabou palestinskou populací,“ říká Pipes. Izrael tento přístup úspěšně uplatnil v minulosti, když palestinské menšině uvnitř svého území udělil občanství. Od založení státu v roce 1948 až do roku 1966 byli arabští občané pod vojenskou vládou. Jejich pohyb uvnitř země byl silně omezen, politické organizace zakázány a publikace cenzurovány. Tato omezení byla zrušena teprve ve chvíli, kdy vojenské a politické vedení došlo k závěru, že riziko povstání pominulo.
Současný konflikt v Gaze dává podle Pipese Izraeli jedinečnou příležitost transformovat tuto pobřežní enklávu na „slušné“ místo, částečně i díky sedmnáctileté krutovládě Hamásu, která místní obyvatelstvo proti této teroristické skupině popudila, což oslabilo jejich vehementní odpor vůči Izraeli. „lzrael by měl využít toho, že Gazu ovládá, a pracovat s místními, kteří jsou připraveni ke spolupráci, a vybudovat správu, policii, nemocnice, vzdělávací systém a všechno, co patří k civilizovanému životu,“ říká Pipes, který očekává, že v Gaze by mohl zavládnout podobný režim jako v Egyptě nebo Jordánsku. Lidé tam mohou normálně žít, pokud se nezapletou a nebudou kritizovat vládce.
Zdroj: Times of Israel, Gianluca Pacchiani, překlad -mk- (kráceno)