Svědectví z pekla

Přinášíme dva příběhy rukojmí, kterým se podařilo věznění v Gaze přežít. Spojuje je osoba Josiho Šarabiho, který takové štěstí neměl.

Noa Argamani vypráví o svém věznění a osvobození

27letá Noa Argamani, která byla unesena teroristy Hamásu z hudebního festivalu Nova 7. října, se stala jednou ze známých tváří této tragédie. Nejprve na jednom z prvních videí jako vyděšená dívka oddělená od svého partnera a unášená na motocyklu do Gazy. O mnoho měsíců později pak jako šťastná tvář osvobozená při nejúspěšnějším zásahu izraelské armády.

V lednu tohoto roku Noa poprvé vyprávěla veřejně celý svůj příběh na charitativní výstavě na Floridě věnované festivalu Nova. „Před rokem mě nikdo neznal, byla jsem obyčejnou studentkou softwarového inženýrství. Ráda jsem cestovala, užívala si života, chodila na party – a z jedné jsem byla unesena.“ Tak začíná Noa své vyprávění.

„V 6:30 hodin ráno, když začaly střílet rakety, jsem si myslela, že to je jen jedna z obvyklých rutinních situací, na které jsme v blízkosti Gazy už byli zvyklí. Nastoupila jsem do auta, ale teroristi na nás stříleli, ať jsme zamířili kamkoli. Nakonec se auto zablokovalo. Vyskočili jsme ven a běželi do lesíka. Tam jsme se několik hodin skrývali, než nás skupina teroristů našla.

Jeden z nich mě chytil, a já jsem ho prosila: „Prosím, nezabíjejte nás.“ Posadili mě na motorku a oddělili od Avinatana,“ Noa přitom ukazuje scénu na videu, jednom z prvních, která se v ten osudný den objevila na sociálních sítích.

To bylo naposled, kdy svého partnera viděla. Avinatan nebyl dosud propuštěn, ale má se zato, že je stále naživu.

Noa Argamani se pak ocitla v zajetí spolu s dvěma dětmi, Hilou Rotem a Emily Hand, a vypráví, že se rozhodla jim pomáhat. Po celých 50 dnů, než byly děti propuštěny, pro ně fungovala jako starší sestra. 13letá Rotemová a devítiletá Handová byly propuštěny 29. listopadu 2023 při prvním příměří s Hamásem. Noa na seznamu propuštěných nebyla a v zajetí zůstala až do svého osvobození v červnu 2024.

„Hila a Emily byly po 50 dnech propuštěny, ale já jsem nebyla v žádné kategorii určené k propuštění. Vidět druhé, jak jdou domů ke svým rodinám, zatímco já jsem tam zůstávala, byl nepopsatelný pocit.“

Poté byla Noa umístěna do budovy společně s Josim Šarabim a Itajem Svirskym. Izraelská armáda budovu zasáhla při leteckém útoku a Noa byla vážně zraněna na hlavě. Lékaři, kteří později po návratu do Izraele ošetřovali její zranění, se vyjádřili, že byl „lékařský zázrak“, že to přežila.

Noa popisovala, že zůstala „krvácet, s otevřenou ranou na hlavě, a nikdo mi nepřišel na pomoc. Ani Červený kříž, ani lékaři, nikdo.“ Noa si myslela, že zemře pohřbena pod troskami. „Drželi nás v budově, která byla bombardovaná a zřítila se na nás. Myslela jsem, že to je moje poslední hodinka. Křičela jsem o pomoc a slyšela jsem také, jak Jossi křičí. Pak ale jeho křik ustal.“

Noa se snažila Josiho z trosek vyprostit, ale už bylo pozdě. „Byl to skvělý přítel, čistá duše, navždy zůstane v mém srdci.“

Itaj Svirsky byl teroristy Hamásu zavražděn o dva dny později. Jeho tělo bylo vráceno 4. prosince 2024. „Byl to můj kamarád v zajetí, udržoval mě v chodu, nedovedu si představit, jak bych přežila bez něj,“ řekla o něm Noa.

Záchrana a návrat domů

„Můj návrat do Izraele byl nejšťastnějším dnem mého života, byl to zázrak“ vypráví Noa. „Já nejsem žádný hrdina, já jsem oběť 7. října. Opravdoví hrdinové jsou vojáci, kteří riskovali vše, aby mě zachránili.“

Jedna z jejích prvních otázek byla, zdali její matka Liora, která trpěla rakovinným nádorem v posledním stadiu, ještě žije. Po celou dobu v zajetí myslela jen na ni. „Toužila jsem ji ještě jednou vidět.“ Liora mnohokrát veřejně volala po setkání se svou dcerou, dokud ještě žije. Nakonec se s ní Noa setkala tři týdny před její smrtí. Liora zemřela 2. července 2024.

„Posledním přáním mé matky bylo, aby mě mohla ještě vidět, a všemu navzdory se to splnilo. Její ztráta je nesmírně bolestná, ale alespoň jsem s ní mohla ještě jednou být.“

Izraelská armáda Nou vysvobodila při záchranné operaci 8. června 2024 spolu se třemi dalšími rukojmími po 245 dnech zajetí. Avinatan Or je dodnes zadržován v Gaze.

Ofir Engel: Jako zvířata v kleci

Ofir Engel, který byl propuštěn v první fázi dohody v listopadu 2023, v rozhovoru s novináři popsal, jak teroristé Hamásu s ním a s rodinou jeho přítelkyně zacházeli 7. října a co poté prožil v zajetí v Gaze.

Tehdy 17letý Engel byl 7. října unesen z kibucu Be’eri, kde slavil svátek Simchat Tora se svou přítelkyní Juval Šarabi a její rodinou. V 6:30 ráno je probudily sirény ohlašující raketový útok. „Sirény neustávaly,“ vypráví Ofir, „a po dvou a půl hodinách začali přátelé posílat hrůzyplné zprávy o tom, že slyší za dveřmi teroristy a prosí armádu, ať zasáhne.“ 

Engel si vážnost situace uvědomoval teprve postupně, když skládal střípky ze zpráv na sociálních sítích. Tak se od přeživších a svědků dozvídal o probíhajícím masakru. Teroristi brzy dorazili i k domu Šarabiových.

„Po šesti hodinách jsme uslyšeli od vchodových dveří silný výbuch. Slyšeli jsme, jak se teroristi pohybují uvnitř našeho domu, zatímco my jsme se skrývali v krytu. Pak zkoušeli otevřít dveře. Josi, tatínek Juval, je držel zavřené, ale nakonec ho tři teroristi přemohli a dveře otevřeli. Vstoupili ozbrojení. Nejdřív zastřelili psa a pak namířili zbraně na nás. Donutili nás sednout si na trávu se sousedy, rodinou Šani. Všude byl kouř a byl cítit střelný prach.“

„Juval vzali stranou. Drželi jsme se za ruce. Nejdřív jsme nastoupili do auta, ale pak Juval vytáhli a místo ní ke mně dali Amita Šani, mladšího syna od sousedů. Pak nás zběsilou jízdou odvezli do Gazy. Můj poslední pohled na Juval byl, jak s rodinou sedí na kraji silnice, obklopeni ozbrojenci. Byl jsem si jist, že byli uneseni nebo zavražděni.“

Po příjezdu do Gazy je vyslýchali, zjišťovali věk a zda sloužili v armádě. Potom přivedli civilisty, aby si je prohlíželi a posmívali se jim.

„Jeden z teroristů zavolal své přátele a příbuzné, i svou matku, aby se na nás přišli podívat. Byli velice šťastní, smáli se, byli jsme jako zvířata v zoo. V noci nás přesunuli do jiného domu. Spali jsme na gauči, kolem nás osm ozbrojenců, kteří na nás pořád křičeli arabsky. Vypadalo to, že nás nenávidí a že nás každou vteřinu mohou zastřelit.“

Engel zůstal v onom domě 26 dnů. Musel prosit o dovolení jít na toaletu a nesměl stát. „Spali jsme na matracích na zemi. Dávali nám dva kousky chleba na den, sýr, maso z konzervy a čtvrt lahve vody. Také nám dali karty, které jsme hráli od rána do večera. Někdy jsme hráli i s teroristy, ale nikdy jsme je nenechali vyhrát. Nechtěli jsme, aby si mysleli, že nás v něčem porazili.“

Po 26 dnech převezli Ofira a dva další rukojmí do domu jednoho z velitelů Hamásu. „Byl to velice zlý člověk. Vůbec nám nedovolil mluvit. Zavřel nás v místnosti a pořád nám říkal, že v Gaze zemřeme.“

Asi po 14 dnech přišli teroristé natáčet s rukojmími video. Dostali instrukce, co mají říkat: že Hamás se o ně stará, dává jim najíst a že Izrael by měl uzavřít dohodu o jejich propuštění. „Mysleli jsme si, že ta videa zveřejní a že se tak naše rodiny dozvědí, že jsme naživu,“ říká Ofir. „Ale nikdy zveřejněna nebyla.“

Asi týden nato teroristi požadovali, aby napsali svým drahým dopisy na rozloučenou a sdělili jim, že zemřou. „Napsal jsem Juval, rodičům, přátelům. Popsal jsem celou stránku. Bylo to strašné, protože člověk nemohl vědět, jestli to, co teroristi říkají, je pravda nebo ne. Řekli jsme si, že když chtějí, abychom psali, asi nás opravdu zabijí. Psali jsme ve strachu, šli jsme spát vyděšení, a druhý den jsme zjistili, že nám zase lhali. Strach rostl a každý den jsme měli méně jídla.“

Po 53 dnech zajetí byli potřetí přestěhováni. „Byla tma, moc jsme toho neviděli. Najednou uprostřed ulice od nás oddělili Šarabiho a odvedli ho pryč. Tehdy jsem ho viděl naposledy. Ani jsme se nestačili rozloučit. Josi byl pro mě jako otec. Vždycky nám pomáhal a dodával naději. Nevím, co bych si byl bez něj počal.“

Pak jim řekli, že se vracejí do Izraele, ale teroristům nevěřili. Ofir popisuje, jak ještě v posledních hodinách před propuštěním teroristé pokračovali v psychickém trápení. Tvrdili, že Izrael je nechce zpět. „Naložili nás do mikrobusu a převezli k zástupcům Černého kříže. Kolem muselo být na 200 ozbrojenců. Pak jsme dojeli k přechodu Rafah a tam jsme potkali první Izraelce. Tehdy jsme uvěřili, že vše bude v pořádku.“

„Netušil jsem, co se stalo Juval a její rodině. Zeptal jsem se jedné vojačky při převozu na základnu, a ta mi řekla, že všichni jsou naživu. Brečel jsem jako malý kluk, protože jsem si myslel, že jsou mrtví.“

Hamás oznámil, že Juvalin otec Josi Šarabi zemřel 97. dne v zajetí. Armáda to později potvrdila. Josiho bratr Eli byl propuštěn po 500 dnech zajetí v únoru 2025, aby zjistil, že jeho manželka a dcery byly zavražděny.

„Fyzicky jsem v pořádku,“ říká Ofir, „ale emocionálně se nemohu ani začít uzdravovat, dokud ještě v Gaze zůstávají rukojmí.“

Z izraelských zdrojů vybral:  mk-