Připomenutí „křišťálové noci“ v Karlových Varech

Úryvkem ze vzpomínek karlovarského rodáka, které přečetl předseda karlovarské židovské obce pan Rubín, byla v neděli 11. listopadu v kině Drahomíra zahájena pietní akce připomínající tragické chvíle, které se zde odehrály před 74 lety, přesně v noci ze dne 9. na 10. listopadu 1938. Jako obvykle ji pořádalo ICEJ ve spolupráci s ŽO Karlovy Vary, svou účastí ji podpořil i primátor města a hudební zarámování poskytla rodinná kapela Hejretband. Tentokrát bylo vzpomínkové setkání obohaceno vzácnou návštěvou: v rámci nově navazovaného partnerství ve městě zároveň probíhala návštěva delegace z izraelského města Eilat.

Úvodní slovo patřilo konzulovi velvyslanectví Státu Izrael Shmuelovi Michovi, který zde byl se svou chotí Betty. Ve svém příspěvku zdůraznil, že navzdory tomu, jak významně přispěli židovští občané k rozkvětu tohoto města, po podepsání Mnichovské dohody je nikdo nebyl schopen zachránit. Poděkoval panu Rubínovi a magistrátu města za vynikající iniciativu vytvoření partnerství mezi městy Karlovy Vary a Eilat a snahu přivést do Varů zpět trochu židovského života.

Primátor města ing. Petr Kulhánek mluvil mimo jiné o zvláštní roli, kterou Karlovy Vary během 2. světové války sehrály. Na jednu stranu to bylo kosmopolitní, prosperující město, ve které se židovské menšině před válkou dařilo, jak dokazují příběhy tak slavných lidí, jako byl Ludwig Moser, majitel hotelu Imperial Alfred Schwalb, zakladatel hotelu Richmond Alois Klein, zakladatel nynějšího sanatoria p. Müller. Židé tvořili asi deset procent populace města, navíc tisíce jich město navštěvovaly jako hosté. Paradoxně se na jedné straně Karlovy Vary staly v meziválečné době dějištěm dvou sionistických kongresů, z nichž jednomu předsedal i pozdější první prezident Izraele Chaim Weizman, na straně druhé byly centrem sudetoněmeckého nacismu, který zosobňoval místní knihkupec, později nechvalně proslulý nacistický pohlavár a vrah Karl Hermann Frank.

O zásadních a přitom málo známých skutečnostech, které předcházely tomuto pogromu, jemuž dali nacisté eufemistický název „křišťálová noc“, přednesl příspěvek Radek Hejret. Z něj uvádíme výňatek.

Záminkou k rozpoutání násilí se stal atentát na legačního sekretáře na německém vyslanectví v Paříži Ernsta von Ratha, kterého 7. listopadu 1938 dvěma výstřely těžce zranil 17letý Žid Herschel Grynszpan. Jeho nejbližší se stali obětí vypovězení polských Židů z Německa do Polska, které bylo německými úřady provedeno na konci října. Jeho rodiče a sestra patřili k tisícům nešťastných Židů, kteří museli v bídných podmínkách trávit dlouhé týdny na hranicích, když je ani jedna strana nechtěla přijmout.

Po násilném připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 se polská vláda obávala možného útěku zhruba 20 tisíc rakouských Židů s polským občanstvím zpět do Polska a zastavila platnost pasů polských občanů zdržujících se déle než pět let v zahraničí. Tento zákon sice vstoupil v platnost již 31. března 1938, ale teprve po mnichovské dohodě ze dne 29. září 1938 bylo vydáno nařízení, které předpokládalo prověření pasů všech Poláků žijících v zahraničí. Ke vstupu na polské území měly opravňovat pouze ty polské pasy vydané v zahraničí, které byly opatřeny zvláštní poznámkou polských konzulátů. Tak měla většina z 50 tisíc polských Židů usazených v Německu ze dne na den de facto ztratit státní občanství.

Poté začaly německo-polské rozhovory o nastalé situaci a po jejich ztroskotání předalo německé ministerstvo zahraničí celou záležitost gestapu, jež začalo 27. října 1938 polské Židy násilně vyvážet na polské hranice. Na některých místech byli odváženi pouze muži, neboť nacisté předpokládali, že se k nim ženy a děti stejně připojí, někdy byly transportovány také ženy a děti. Mezi zadrženými byli také staří lidé, z nichž někteří zemřeli již během deportace, a docházelo též k sebevraždám. Zadržení Židé byli hrozbami a násilím nuceni k ilegálnímu přechodu do Polska. Celkem bylo takto z Německa vypovězeno zhruba 17 tisíc lidí. Polské orgány je však odmítaly přijmout, a tak musela většina z nich dlouhé týdny přežívat v zemi nikoho, případně v polském pohraničí. Většina byla vyhnána do okolí polských měst Zbaszyń a Bytom. Ve Zbaszyni se tak podle různých pramenů během několika dnů shromáždilo mezi šesti a deseti tisíci Židů. Právě do Zbaszyně byla vyhnána také rodina Grynszpanových, jejichž syn Herschel v té době pobýval v Paříži a rozhodl se na osud vyhnaných polských Židů upozornit světovou veřejnost. Střelou z pistole těžce zranil německého diplomata Ernsta von Ratha.

Tento nešťastný čin zoufalého židovského mladíka byl ihned nacistickou propagandou označen a v médiích hlasitě představován jako součást židovského spiknutí proti německému národu, jako pokus Židů o vyvolávání nepřátelství mezi evropskými státy. Všechny německé noviny publikovaly v následujících dnech na prvních stranách nenávistné protižidovské tirády.

Dále mohli účastníci akce shlédnout jedinečný dokumentární film Jindřicha Novotného Předválečné Karlovy Vary. Nejprve se mohli pokochat vzácnými záběry a idylickou atmosférou tohoto pulsujícího lázeňského města v meziválečné době, na což bez varování následoval nástup Henleinovců, příjezd Adolfa Hitlera do města po odstoupení Sudet včetně jeho projevu k jásajícím zástupům z balkonu místního divadla, až se smutným vrcholem stala dokumentace vypálení architektonického klenotu města, zdejší synagogy.

Velmi dojemným momentem bylo svědectví vitální přeživší 91leté Dorky Peškové, která se v v tomto městě narodila a vyrůstala zde v německy mluvící rodině až do roku 1938. Dnes je obyvatelkou židovského domova důchodců Hagibor v Praze. Podle jejího vyprávění žili normálním životem až do anšlusu Rakouska v březnu 1938: pak nastoupili Henleinovci v bílých punčochách a situace se začala značně zhoršovat. Nakonec se rodina rozhodla opustit Karlovy Vary dobrovolně někdy 12. nebo 13. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské dohody. Když šli ráno do školy, bylo již tenkrát hodně židovských obchodů vytlučených s nápisy Juden raus. Následoval odjezd do Prahy, poté do Terezína a rodinného tábora v Birkenau. Rodiče jí tam zahynuli, ona se sestrou přežila.

Závěr celé akce však vyzněl optimisticky, když se dostala ke slovu delegace z izraelského Eilatu. Názorně demonstrovala, že nejpádnější odpovědí Hitlerovi a jemu podobným je skutečnost, že židovský národ žije. V rámci první oficiální návštěvy Karlových Varů nás pozdravil předseda výboru města Eilat pro partnerská města a také bývalý náměstek primátora Eilatu pan Pri Gal s manželkou. Na nejjižnějším cípu Izraele žijí již 50 let. Ani jejich život však nebyl prost vzpomínek na tragické události šoa. Pan Gal pochází z Holandska, jeho žena se oproti tomu narodila v Německu a v době zmiňovaného pogromu žila ve Štětíně. Později se jí s rodinou podařilo dostat v březnu 1939 do Holandska. V době pogromu byla ještě malá, ale pamatuje si, jak šla do školy a našla ji zavřenou, protože ředitel byl jedním z 30 000 Židů, kteří byli v ten den zatčeni. Když šla ze školy domů, šlapala po střepech z rozbitých skel židovských obchodů, které daly pogromu jméno.

Delegace přinesla pozdravy od primátora města Eilat Jicchaka Leviho a představila toto nádherné letovisko u Rudého moře formou krátkého propagačního filmu, který se stal neplánovaným protipólem temného historického dokumentu.

Marcela Folbrechtová